Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Testament a spol. v Brně

Testament a spol. v Brně

Sarapis28.11.2017
Sympatická rodinka ze zámoří se rozhodla vyjet na dovolenou do Evropy a provětrat faldy sobě i všem svým evropským příbuzným a známým. Zaplaťpánbů neminula ani naši vlast a protože Brno je zlatá loď a thrash zažívá období hojnosti, moderní klub Sono Centrum brzy po šesté obklíčila do tmavých tkanin oděná horda příznivců hoblování kytar a důlků na blánách.

Tento zástup přešlapujících fans se včetně mé maličkosti ani ne za půl hodiny rozpustil v prostorách Sona, kde už hbitě kmitala obsluha dvou místních barů a v čele sálu majestátně čněla připravená scéna. Dvoupatrové podium nabízelo v prvním podlaží prostor především pro dnešní předkrmy Death Angel a Annihilator, hornímu patru pak dominovala (zatím velkou plachtou zahalená) souprava pana Hoglana.

 

Tři kapely, to znamená minimálně tři škopky, na baru jsem si tedy vyřídil vše potřebné a pak za zády zvukaře sledoval nástup prvních pánů na holení. Death Angel je v kontextu současnosti už taky legenda, ale ti chlapi vůbec nevypadají opotřebovaně ani staře. Holt kapelu založili ještě jako mladíci a možná i ta filipínská krev proudící v žilách má něco do sebe. Mark Osegueda vyvolával dojem nevybouřeného čertíka a skrze všechno to fuck a fucking v proslovech i trochu nasraného a vyhecovaného. Od Death Angel mám trvale na mušce jejich novodobější práce Killing Season (2008) a Relentless Retribution (2010), ale mám pocit, že zrovna z nich nezazněl ani štych. Bubeník Will Carroll razantně hnal kupředu své kumpány především staršími skladbami (např. titulní nebo Mistress of Pain z debutu Ultra-Violence). Vystoupení mělo šťávu, koule a kolektivní duch metalu byl přítomen a točil řepou, takže kromě dobrého zážitku jsem si odnesl i chuť pustit si v nejbližší době něco od Death Angel i doma. A to pořádnou!

 

Sono bylo opravdu plné (jak se později ukázalo, i vyprodané) a nebylo snadné bojovat za svou normu a proklestit si cestu k baru. Daní za konzumaci a touhu k pohybu byla pak ztráta pozice na Annihilator, takže už jsem neměl tak dobrý výhled na scénu. Plachty s motivem démona z nového alba For the Demented jsem však viděl stejně jako dobře naladěného Jeffa Waterse a jeho omlazenou sestavu. Horší už to bylo zvukově, protože i skladby, které jsem znal, se mi nedařilo hned identifikovat. Kytarová rubanice technických riffů byla oproti řízným Death Angel jaksi bezzubá a nevýrazná. Také Waters nebyl hlasově úplně ve své kůži a několikrát nechal části refrénů odzpívat publikum. Obecně nejsem proti tomuto zapojování davu do show, ale všeho s mírou, takže mě to časem přestalo bavit. Osvědčené klasiky jako Phantasmagoria, Welcome to Your Death nebo Alison Hell můj dojem vylepšily jen minimálně, v porovnání s předchozími kovotepci šlo o vlažnější představení. Jisté naděje lze upínat k čerstvému albu For the Demented (už jste možná slyšeli, narozdíl ode mne), neboť Twisted Lobotomy mě kromě studiové verze dosti oslovila i naživo.

 

S úderem dévaté zazvonil zvonec i Kanaďanům a příprava na hlavní hvězdu se rozjela naplno. Jak na pódiu, tak v hledišti. Takže vyprázdnit, doplnit a najít nejlepší flek na koukání a k poslechu. Krátce po půl desáté se začaly psát první řádky večerní závěti. Pětice mistrů thrash metalu obsadila scénu a skrze první skladbu Brotherhood of the Snake rozpoutala bouři, ve kterou jsme všichni doufali. Sestava jako z mokrého snu - co jméno, to osobnost. Živel Chuck Billy s hůlkou na mikrofonu v neustálém pohybu, stejně jako jeho souputníci, občas si přisadil i imitací hry na kytaru, aby snad nebudil podezření, že v instrumentálních pasážích hodlá chytat lelky. Aby Hoglanovi nebylo smutno, vedly k němu po obou stranách jeho soupravy schůdky a jeho kolegové se u něj organizovaně střídali. I oni se museli tam nahoře cítit jako v pohádce, plný klub jako na dlani je určitě fajn pohled a bylo vidět, že si ho ti povedení strýcové chtějí užít co nejvíc.

 

Bylo moc fajn, že se Testament prezentovali průřezem celou tvorbou a nešlo jen o poměr novinka vs. staré klasiky. Ani to by nevadilo, ale proplout téměř celou diskografií a ani jednou neklopýtnout, to je přece jen větší výzva. Hned po prvním songu tedy zazněla Rise Up z minulého alba, i s patřičným ohňovým doprovodem. Testament měli večer pevně ve svých rukou a zejména v první části vystoupení strhujícím způsobem tahali z rukávů tutovky (Pale King, More Than Meet the Eye, Centuries of Suffering), které vyprodané Sono zobalo z ruky. Škoda, že nutkání předvést se za každou cenu zaselo v programu kapely čtyři sólové výstupy, z nichž za zmínku stojí jen ten Skolnickův. Proboha ano, všichni jsou neskuteční muzikanti a všichni to víme, ale například Peterson je hlavně riffař a konstruktér a jeho pár minut slávy bylo oproti Skolnickovým kreacím docela nuda. Kdyby místo toho vypálili třeba Legions of the Dead, jó to bych slintal jako bernardýn, jenže nemůžu chtít všechno a ona to je taky otázka oddechu že... Aspoň že z The Gathering později zazněla Eyes of Wrath, tím se můj tep vrátil do správných (vysokých) hodnot. 

 

Večer svižně odsýpal a kormidlo se pomalu otáčelo čím dál více do minulosti (např. First Strike Is Deadly, Souls of Black). Ačkoliv jsem si samotný závěr koncertu už musel nechat ujít, neměl jsem pochyby o tom, že trojlístek zámořských sekerníků splnil, co se od něj očekávalo. Ano, Annihilator sice moc neosnili, ale Death Angel naopak zazářili víc než bych čekal a Testament předvedli, proč jsou bez námitek o stupeň výše. Pondělní hučení v uších jsem si střežil jako vzácný poklad...

 

 

Redaktorovi byla udělena press akreditace agenturou Obscure Promotion.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lister / 26.5.16 10:19

Ač normálně jsem moc línej něco psát, po návštěvě koncertu a přečtení tohoto reportu mám jakési nutkání se taky vyjádřit: Koncert byl skvělý. Nemůžu říct jestli je v mých TOP 5, protože mám za sebou už pěknou řádku hudebních představení, od Deep Purple (v komplet sestavě), přes Twisted Sister až třeba po Nightwish a Powerwolf. Směle ale řadím tento koncert ke všem zmíněným, které byly rozhodně jedny z nejlepších, co jsem zažil. Nelituju ani trochu toho, že jsem dal přednost Sólstafir před AC/DC, ač jsem měl možnost jít i na ně. A teď k reportu. Milý autore, i když s tebou souhlasím v názoru na Fjaru (je to fajn skladba, ale mají spoustu podobně dobrých), naprosto mi uniká tvé rozhořčení nad obecenstvem. Koncert Sólstafir není jak koncert Pepíčka Zímy nebo smyčcového kvarteta, kde by hlasité projevy byly poněkud nemístné. Druhý den jsem byl v Rudolfinu na Pražském jaru, být tam atmosféra jak v Akropoli tak znechuceně odcházím (samozřejmě nebyla), ale na Sólstafir? Důvod proč sem rockové kapely jezdí je přesně tahle atmosféra, přesně ty hlasité projevy a nezřízený řev, protože to je to, co ukazuje kapele jak je oblíbená a nutí ji to se vracet. Kdyby na koncertech Sólstafir byla ta komorní atmosféra jak popisuješ, tak sem jezdí jednou za 5 let maximálně. Navíc, kdyby neměli rádi hlasitou a bouřlivou atmosféru, nejezdí na Brutal Assault. Milovníci komorního poslechu nechť ať si pustí alba do kvalitních sluchátek a zavřou oči, rozčilovat se nad tím, že na rockovém koncertě je atmosféra jak má být je poněkud nemístné.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky