Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
The Young Gods

The Young Gods

Sorgh15.12.2013
Koncert slavných Švýcarů by mě jistojistě minul nebýt toho, že mě na něj upozornili přátelé. Proto jsem si v rychlosti doplnil vzdělání skromným odposlechem na internetu a s vědomím nedbalé přípravy vyrazil na Flédu. Tušil jsem, že mě čeká ojedinělý zážitek.

Což je pravda. Vystoupení patřilo k těm světlým případům, kdy se muzikanti nemusí prezentovat ničím jiným než svojí hudbou. Image byla vedlejší, tady šlo především o energii a pocity, které se přenášely z pódia k posluchačům. I přes decentní aranžmá scény na mě trio muzikantů soustředěných na své nástroje působilo až uhrančivě.

 

Na pořadu večera byla první dvě alba, kterými se The Young Gods na okamžik vrátili do své pionýrské minulosti. Přesto, že jde o desky z konce osmdesátých let, svojí povahou jsou stále silné a spousta současných záležitostí jim nesahá ani po kotníky. 

 

Krom Franze Treichlera za mikrofonem a Bernarda Trontina za bicí palisádou se na pódiu ukázal  bývalý a zakládající člen kapely Cezare Pizzi, jehož  vysoce kvalifikovaná obsluha sampleru budila úžas. Ale nešlo jen o něj. Celkově byl silný zážitek vidět muže v nejlepších letech, jak hrají industriální rock takové ryzosti, že by mohli daný předmět vyučovat na konzervatoři. Bohužel jsem kapelu objevil teprve nedávno, takže jsem jednotlivé skladby neznal a nemohl porovnávat studiovou nahrávku s živým hraním. Ale to nebylo rozhodující, mnohem důležitější byla autenticita, se kterou mě skladby zasáhly.

 

The Young Gods se rozhodli na úvod neoťukávat pevnost brněnských mantinelů a namísto toho vsadili na rytmickou masáž hned zkraje. Zprvu jen dva muži, vokál a umělé zvuky, sami jako krotitelé samplů, šumu a echa. Následně se do věci vložil i Bernard a přesnými údery začal konkurovat elektronickým rytmům Cezareho kouzelného pultu. Byl jsem velmi překvapem bohatou paletou zvuků, které se ze sampleru ozývaly. Cezare zcela nahradil kytary, basu, suploval bicí, s lehkostí rozvíjel košatý strom zvuků a efektů. Tvořil rytmus, kdy s úderem zazní vzdech a šepot. To vše za poklidného postávání za pultíkem a poměrně subtilními pohyby rukou. Ani Franz se nenechal přiliš unášet, jeho soustředění se projevovalo hlavně elegantními gesty rukou a skromným pohybem za mikrofonem. Jeho nakřáplý hlas a monotónní zpěv víc nevyžadoval. Protikladem k nim dvěma byl Bernard, který se měl za svojí soupravou co činit. Otáčel se zprava doleva jako korouhvička na střeše. Z jeho hry snad nejvíc vynikaly činely různých průměrů, protože kopák a další bubny hodně splývaly s nasamplovaným rytmem. Ovšem žádný negativní pocit tento fakt nepřinesl. Mimoděk jsem si během setu několikrát vzpomněl na soundrack k Trainspottingu, snad na skladbu od Underworld nazvanou Born Slippy. Podobná osamělost, kdy ozvěna krade slovům koncovky a není třeba mluvit dál.

 

Temná scéna se halila v decentní mlze, která dávala vyniknout barevným bodovkám. Světla nepůsobila rušivě a jen sporadicky něco bliklo do hlediště. Zejména modré reflektory v kombinaci s tvářemi hudebníků nasvícenými odspodu (Franz měl lampu připevněnou na spodní části stojanu mikrofonu) tvořily příjemnou kombinaci, která nestrhávala pozornost jinam než k muzikantům a jemně dotvářela atmosféru. Na pozadí se skvěla pouze noc.        

 

Asi po hodině hry nastal první fiktivní konec představení. Dalo se tušit, že nějakého přídavku se dočkáme. "Bohové" se skutečně vrátili a pokračovali v uměle přerušené linii. Takhle to zopakovali ještě jednou a po druhém návratu na scénu přišel definitivní konec. Odzvonila desátá a noční klid vyhlásil vládu nad Brnem. Co si zaslouží pochvalu, byl zvuk. I přes dynamickou a hlasitou hudbu jsem nemusel použít špunty do uší, zvuk působil kompaktně, vyváženě a nechal vyniknout celé škále použitých nástrojů a efektů. Jak už jsem se zmínil výš, splývaly snad jen některé bicí v přímém souboji s elektronikou, ale to bych ani neviděl jako problém, protože rytmus se neztrácel.

 

Připadá mi zbytečné koncert jakkoliv hodnotit nebo se ho, nedej bože, snažit umístit na nějakém žebříčku zážitků. Jen jsem si v tom sále po dlouhé době přál, aby to ještě neskončilo.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 15.12.13 15:18odpovědět

Počteníčko!!

Ruadek / 15.12.13 14:46odpovědět

Super report pane kolego, tato legenda je naživo sugestivním zážitkem a se dvěma první deskami to musel být poměrně mazec.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky