Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 6. 8. Concert for Sunset: Freddy Ruppert v Přístavu 18600

Koncert pro západ slunce odehrávající se venku při západu slunce. To znělo podezřele esotericky. Kór když se měl odehrávat na místě s výhledem na sever. Nicméně stáli za ním prověření lidé a samotný pan Ruppert za sebou má nejen desky vydané například od tuzemských Stoned to Death, ale různá hudební dobrodružství s interprety jako Xiu Xiu nebo Zola Jesus. Takže jsem vyrazil, aniž bych si předem poslechl byť jen vteřinu jeho muziky. Přístav 18600 mám sice teď přes řeku deset minut od baráku, ale těmhle končinám se vyhýbám. Koneckonců jako dostatečné varování, že se spouštíte do jámy kosmopolitního mordoru, slouží bezpečně názvy prostor, kde se musí kombinovat slovo a číslo, přičemž slovo je to místo a číslo je to číslo. Nesouhlasíte-li, můžete mě s tím konfrontovat třeba na Altenburgu 1964, Čistírně 1906 nebo ve Studiu 54. 

Když jsem se tedy promotal zákruty gentrifikačního pekla zaplněného lidmi, co si pro sebe vymysleli honosné označení expati, aby se jim nemuselo říkat ekonomičtí migranti, vylezl jsem ze křoví k malému dřevěnému jevišti se starým stupňovitým prostorem pro usazení diváků. Pár lidí, přirozená, ochcaná zeleň tvořící odstínění od okolního mumraje a decentní výhled mezi stromy na Vltavu a zbytky Prahy za ní mě takřka okamžitě nadchly a já si našel hned svoje místečko, odkud se dalo spokojeně kouřit, popíjet a koukat. Po nějaké době se po prostoru rozesadily nějaké dvě desítky povědomých hlav a začala produkce. Zpočátku tam zeshora otravovala nějaká banda přejetých vošoustů, který na sebe řvali píčoviny a ostentativně držkovali, když se je někdo snažil trochu utišit, ale po pár minutách byli poctivě zavražděni noisisty jak Horáková komunisty.

Koncert byl uveden v textu akce jako ehm ehm "Moment, kdy se den láme v podvečer a město zalévají zlaté paprsky slunce, nás přenese do pozvolného zpomalení v čase a my se necháme ukolébat zvuky ambientní hudby a řeky." A přitom to byl šumivej rachot, že si lidi odsedávali více nahoru. Záměrně neurotický a rozbitý noise v klidu rozhodně nenechával, naopak mnohdy šel hodně za hranici sonického pohodlí. Ostatně těch pár zbloudivších turistů přílákaných příslibem alternativní site-specific akce, kteří šli pak zase hodně rychle do prdele, naznačovalo, že tohle je akce pro vybrané. Po západu slunce, který šlo skutečně skrze korunu blízkého stromu během produkce pozorovat, set zvláštně zpomalil a zmelancholičtil. Prosvítaly skrze něj jakoby smutné vzpomínky na melodie. Jakoby původně autor ani noisovou hudbu dělat nechtěl, ale z nějakého důvodu musel. V ten moment jsem se na to místo a čas napojil úplně. Škoda, že záhy nato vystoupení skončilo a nálada se rychle posunula jinam vlivem nějakého nalitého strejce, co tam zabloudil a chtěl přede všema něco důležitýho říct, což se mu komicky nedařilo. 

// 7. 8. Jakub Šimanský v Petrohradská kolektiv

Vzpomněl jsem si na Kaurismakiho film Kalamari Union, ve kterém se rozhodne banda pankáčů, že se vydá navštívit luxusní část Helsinek, ale během cesty každý po své ose zjistí, že se tam dostat jednoduše nedokáže, protože to prostě nejde. Vypravit se s jasným časovým plánem ze západní části Prahy do části východní bylo tohle léto prakticky znemožněno. Když už člověk vymyslí alternativní spoj, jak se dostat, řekněme z Holešovic do Vršovic a smíří se s tím, že je holt o dvacet minut delší, pořád to ještě neznamená, že ten spoj zrovna výjimečně nemíří místo po své trase do depa. Důchodcovsky nadávajícího Lomikara pak ještě stačí zdržet setkání s buskerem obsluhujícím dudy (jako ten nástroj), na které umí překvapivě dobře hrát a ve výsledku jsem tak dorazil na večerní koncert do Petrohradské kolektiv v cca jeho polovině.

Právě vidina, že se spokojeně usadím na členitém dvorku tohoto rozmanitého prostoru byla právě tím špenátem do Pepkových žil, která mě přes veškerá úskalí nakonec dovedla až k cíli. Nestihl jsem tedy bohužel již tu část koncertu, kde akustický interpret hrál na tu jednu ze svých kytar, která mi zdálky připadala, jako by byla sešitá z látky, protože její hrany vypadaly jak vystehované. Přišel jsem samozřejmě zase na blind. Hele Jakub Šimanský má u svého vydavatele Stoned to Death docela sofistikovanou hlavičku, co je vlastně zač (hudebně) a která mě trochu přesahuje. Koneckonců skromnost názvů jeho dvou sólových desek Face to Face Against American Primitivism in Eastern Europe Vol. 1 a Vol. 2 mluví za sebe. V praxi to je instrumentální folk/country, se semtam lehkou elektronikou v pozadí. Teorii a metodiku toho, co jsem vlastně slyšel, si pak nastuduju někdy v klidu. 

Osamělý kytarista na bývalé nákladní rampě starého skladiště pod zažloutlými taškami skleněné střechy by každopádně musel dělat něco hodně špatně, aby se nestal ideální průvodcem letnímu soumraku. Navíc jsem musel ocenit, jak dobře v tom prostoru zněl zvuk, byť se jednalo o prostý jednokytarový koncert. Atmosférické pasáže sem tam přerušily překvapivě důkladné až latinské vyhrávky, které občas vyhazovaly z té westernové atmosféry někam do podvečerního puebla, ale beztak si myslím, že ani jedno z toho není Šimanského cílem. Jeho country není líbivý pastiš přicházející s vlnou aktuální reformace westernu, nýbrž zjevný průzkum jistého území, kde je toho, zdá se, pořád dost k objevování. Kór z perspektivy východní Evropy.