Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z dojmů na širší veřejnosti na Obsidian chápu, že se skládá z těch, co Paradise Lost milovali, ale pak ne, pak z těch, co je měli rádi v experimentálním období a potom také ne, pak těch, kteří se k nim postupně vrátili, jakmile zařadili zpátečku k osvědčeným starým časům, tzv. svým kořenům. Neznám moc podobných blbců, jako jsem já, který je věrně následoval na jejich cestě tam a zase zpátky. Návraty ke kořenům obecně nesnáším, protože kapelu prozrazuje úbytek progrese a nových nápadů. Právě tohle mně vadí i na mé srdcové kapele, kterou obdivuji od jejich a skoro i mých hudebních počátků. Spolu s nimi jsem rostl, vyvíjel se. Navracet se kamsi do dětství ovšem nemám v plánu. Medusa byla příjemným usazením v „novém“ stylu mixování syrových počátků s melodikou devadesátkových alb a současného deathového rozpoložení ústředních protagonistů - Mackintoshe s Holmesem. Kladl jsem si otázku (asi jako každý), kam se příště Paradise Lost vrhnou, když cestu zpět Medusou prakticky uzavřeli? Kdyby s ní uzavřeli i kapitolu Paradise Lost, mělo by vše význam. Pokud nehodlají vymyslet něco nového a to po třiceti letech asi nelze, budou recyklovat vlastní nápady, nebo sáhnou do pokladnic vlastních vzorů. A tohle všechno se na aktuální, šestnácté desce Obsidian děje.

Greg Mackintosh se vyřádil ve Strigoi, tudíž na domovskou kapelu zůstaly nápady více emoční. Paradise Lost v rozhovorech upozorňují, že se na Obsidian částečně klaní svým gotickým vzorům jako Sisters of Mercy, Bauhaus nebo The Cure například. Zároveň rozvíjí styl posledních nahrávek s Nickovým growlem a doomově ponurou atmosférou. Abych se vrátil ke svému uvažování, dle mého názoru se na Obsidian odehrává vnitřní boj mezi odkazy k inspiračním zdrojům, vlastní historii a neustálý tlak na to nezůstat stát a nenatočit stejnou desku jako předešlou. Jako posluchač a věrný fanoušek si užívám Iconovskou melodiku, častějšího zakomponování čistých zpěvů, kterými umí Nick Holmes krásně čarovat (na koncertech už tolik ne, ale nevadí) a opět originální barvu zvuku nahrávky. Paradise Lost se na posledních deskách dost opakují, ale co se týče zvuku - ten je pokaždé svébytný.

Dá se říct, že jsem nad progresem Paradise Lost dávno zlomil hůl. Stylotvorná jednička se stala jednou z mnoha, což mi vadí, ale tím jak stárnu už ne tolik a dělá mi radost, když slyším, jak pořád dobře umí napsat skvělou písničku. Problém mám vlastně hlavně se zvukem basy pana Edmondsona. Jeho hra patří mezi nejvýraznější poznávací znaky Paradise Lost, udává tón, Gregově kytaře sekunduje nejvíce on a spolu s hravou rytmikou šikovného bubeníka Waltteriho Väyrynena posouvá kytarové harmonie o další level dál. Bohužel svým podladěným a prdícím zvukem mi k současnému rozpoložení kompozic nesedí a někdy spíš ruší než by potěšila. Grafickou stránku novinky neřeším. Až na pár výjimek mi obaly desek Paradise Lost nikdy nešmakovaly a nejinak tomu je i nyní. Nevýrazný motiv front coveru i vnitřku digipaku se snaží vylepšit příjemný design, nicméně výsledek je nic moc.

Obsidian nabízí vícero stylových zastavení. Přes úvodní klipovou dvojici - melancholickou tryznu Darker Thoughts s příjemným houslovým doprovodem hostující Alicií Nurho a výraznou Fall from Grace,se přeneseme přes tepající gotickou dvojku Ghosts a Forsaken (obě skladby jsou hity jako hrom) postupně ke stále pomalejším a melancholičtějším skladbám, kterým dominují zejména Serenity, Ravenghast, či bonusová dvojice Hear the Night s hostující vokalistkou Heather Mackintosh, nebo výborná Defiler, která album uzavírá značně syrově, byť s naléhavou ústřední melodií. Albu vévodí majestát a zasmušilá atmosféra. Dle mého názoru je Gregova hra opět tím nejzajímavějším a možná i nejmelodičtějším. Jeho sólové výlevy čarují nad Aaronovou rytmickou úžasně barvitou hrou a neustále na sebe strhává veškerou možnou pozornost.

Oproti posledním deskám počínaje Faith Divides Us - Death Unites Us, vyjma Tragic Idol,je novinka nejmelodičtější, možná i nejpropracovanější bez výraznějších zádrhelů a vaty. Oproti nim však nenabízí na Obsidian nenajdeme mnoho překvapení, jestliže není překvapením vyrovnaná a veskrze chytlavá deska. Jak už někdo zmínil, problém může být viděn v dramaturgii alba, kdy první polovina je více energická, kdežto druhá je ponurejší a syrová. Zamíchat, protřepat a možná by bylo ještě lépe, než je nyní. Paradise Lost se podařilo nahrát album, kterým si ostudu neudělá. Milovníkům zavátých časů, kdy vládl Icon nebo Draconian Times, udělá určitě radost. Tomu, kdo nad nimi zlomil hůl už před časem, názor nezmění. Paradise Lost už není stylotvornou veličinou. Kapelou, která nepostojí na místě, ovšem stále je. Byť se Obsidian jeví jako pouhé best of starých časů, není tomu tak dle mého názoru úplně přesně. Některé postupy už ke slyšení byly mnohokrát. Nový je zvuk i nálada. Skladby se poslouchají samy a já se na nich momentálně stal závislým…