Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tato pětičlenná formace společně s vám dobře známými Silentr Stream Of Godless Elegy uspořádala malé tour, zahrnující pouhé tři zastávky, z nichž dvě jsme se rozhodli navštívit a ta třetí je tu pro ty z vás, kteří jste ani jednu předchozí nestihli. Bohužel už bez Kočka. Na fotky z páteční pražské zastávky můžete kouknout v sekci galerie, fotil jako obvykle Enochian, na sobotní brněnskou zastávku jsem se v pošmourný podvečer vydal já.

Možná bych měl vysvětlit svou první poznámku o nemetalovém koncertě v souvislosti se SSOGE, ale pravda je taková, že včerejší večer proběhl celý v akustické rovině, jak se říká „unplugged“, což pro kočkovce bylo vystoupení standardní, ale kapela druhá vystupovala v pozici nezvyklé a docela nové, navíc obohacená o dva hosty z folkového prostředí (cimbál a kontrabas). Na Melodku jsem se dopravil něco po půl osmé a bylo sympatické pozorovat, že prostory klubu jsou poměrně zaplněné a další návštěvníci docházeli i nadále. Rozeznat, ke které kapele ten který fanoušek patřil, nebyl velký problém, „kočkovci“ a „sajlenťáci“ byly oproti sobě jak šachové figurky, ovšem je nutno napsat, že následná symbióza obou táborů byla příkladná, přátelská a stejně tak přijetí hudby obou kapel se setkalo s všeobecnou odezvou. Celkem správně k tomu Kočko poznamenal, že „dobrá hudba je jen jedna“, žánr nežánr.

Tvorbu Tomáše Kočka a jeho čtyř kolegů (dvou krásných žen a dvou statných chalanů) neznám, nemá smysl předstírat opak. O to víc jsem byl příjemně překvapen a můj výsledný dojem na konci hodinového vystoupení byl vpravdě pozitivní, kazily jej pouze problémy se zvukem, které postihly především první skladbu a v drobných útržcích se projevovaly ještě v písních následných. Velkou měrou se na mých dojmech podepsala osobnost Tomášova, charismatická, zapálená pro hudbu a zdravě sebevědomá. Sám se podílel především na zpěvech a hře na kytaru (občasně na mandolínu a violu), po své levici a pravici obklopen Helenou Macháčkovou (flétny, housle, zpěv, cimbál) a Libuší Černou (housle, zpěv), záda mu potom kryli kontrabasista Kamil Tománek a bubeník, perkusák Pavel Plch. Jejich set představoval toulku po přírodě moravských kopců, prožití příběhů dávných zbojníků, zaváněl horami a lesem, byl podaný energicky a podmanivě a tak není divu, že i fanoušci „sajlentů“ přivítali dvě další, přídavkové skladby, z nichž jedna jim byla dobře známá – Pohanská – ke které byl na pódium přizván i Siky.

Něco po půl desáté bylo již vše připraveno na set SSOGE, kteří, jak už jsem uvedl výše, byli doplněni o dva další hráče, baskytaru po Dušanovi občas uchopil přímo Hrnec. Kdo dobře počítá, dojde k číslu devět – přesně tolik hráčů / zpěváků se shromáždilo na pódiu. Repertoár zahrnoval přirozeně skladby především z poslední desky Návaz, začalo se Zlatohlavem, pokračovalo Přísahám s následnou, mou oblíbenou Mokoš. Koncert plynul nanejvýš volně, nálada byla odlehčená, publikum přívětivé, Hanka samodruhá a nový zvukař Dan plně zabrán do díla u pultu. Výrazný prostor dostal Pavel Zouhar se svými houslemi, vzádu vyčuhoval Siky, obě kytary se držely stejné lajny (výletů „mimo“ jsem se nedočkal, trochu škoda) a čas plynul úplně jiným tempem. K mé radosti došlo i na Skryj hlavu do dlaní, ale ono z alba Návaz nezůstalo dluhů, odehrály se všechny písně. I Slava byla prezentována a jak sama Hanka podotkla, je to „kontroverzní“ písnička. Třikrát bylo zaloveno i ve starších věcech, z Relic Dances kromě všeobecně známé I would dance došlo i na baladickou Together, která se v koncertním playlistu SSOGE zas tak často neobjevuje. Na závěr byly přidány dva bonusy, které pro změnu lovily v cizích vodách. Jako první byla prezentována předělávka Fragile dreams od Anathemy a v pořadí druhá byla Slither (snad si to pametám dobře) z poslední desky Opeth. Slyšet Anathemu s cimbálem bylo trochu nezvyklé..., ale s duchem večera to snad i ladilo.

Přes hodinu a půl dlouhé vystoupení skončilo někdy kolem čtvrt na dvanáct, tak akorát stihnout ještě zdravých pár chvil spánku. Když si dnes, den po koncertě, rovnám včerejší dojmy v hlavě, docházím k poklidnému, téměř poetickému večeru. Příjemným překvapením pro mě byl Tomáš Kočko & orchestr, jehož zápal a vlastně i produkce všech jeho spoluhráčů ve mně vzbudila zaslouženou úctu a respekt. Pravda, právě on byl tou rybou ve svém akustickém rybníku, pro SSOGE to byla zkušenost nová, vyzkoušená jen málo.