Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Svět se mění. Svět se prostě strašně mění a já tak tak popadám dech z toho uragánu událostí a změn a novinek. Tak třeba: je to přece nedávno, kdy jsme všichni (?) poslouchávali raná alba VENOM jakožto to nejpekelnější, co bylo k mání….jak jsme se snažili chatrnou angličtinou trefit názvy skladeb, jak pro nás jejich logo bylo nedostižnou grafickou ikonou a kozločert z obalu nás proháněl i ve snech. A dnes? Člověk se pársetkrát vyspí a téměř-hrdinové teenagerských metalových fantazií hrají na Melodce. Ti, kteří před devatenácti lety hráli devadesáti tisícům na holandském Dynamu… Ale je třeba si zvykat, že s dostupností dostatečně rychlého internetového připojení ikonické rockstars prostě vymírají.

Středně zaplněný (nekuřácký) klub přihlížel prvním předskokanům ZOMPOK, což bylo podle přítomných cosi šmrncnutého hardcorem. Pravděpodobně tradičněji zněli angličtí DIVINE CHAOS. V klasickém pětičlenném složení nám předvedli thrash s deathovým nádechem. Jejich mladické nadšení a zápal pro věc působily nakažlivě, ale nenalhávejme si, že se jednalo o kdovíjakou kvalitku. Jejich riffy, rytmy a postupy jsme slyšeli milionkrát a tak se pro mne pětice se starozákonně vyhlížejícím vokalistou zařadila do fronty nepůvodně znějících smeček, kterých po světě pobíhá dvanáct do tuctu.  

Jít na VADER, to je jako potkat staré známé. Piotrovu skvadru jsem měl možnost vidět minimálně sedmkrát a téměř vždy se jednalo o bravurní show a přehlídku precizního muzikantství. Se slzou v oku sice vzpomínám na nedostižný line-up s Mauserem, Darayem a Nowym…ale král je mrtev, ať žije král! Pro tento večer si pro nás VADER připravili playlist složený ze svých raných demonahrávek. A já se tomu budu snažit věřit, poněvadž je pravda, že jsem ani jednu skladbu nepoznal (přestože povedené reedice vlastním). Tedy žádný „Carnal“, „God Is Dead“, „Sothis“ nebo „Black To The Blind“. Každopádně už když se zvučilo, bylo všem jasné, že se posunujeme o třídu výš. A opravdu, spustila se rubanice, kterou jsem po neslaném nemastném výkonu bývalých chlebodárců dnešního vaderáckého bubeníka Jamese potřeboval slyšet.

Piotr opět vládnul kytaře i hrdlu, dva strunní nohsledi jej podporovali a skvělý bubeník dirigoval zpoza bicí soupravy. Mohli jsme opět obdivovat legendární souhru, na zlomek vteřiny zařezané stopky a dle metronomu odsypané kulometné kadence. Ke konci ale nekritické nadšení počalo vyprchávat a já stříhal pomyslný metr. Jak by řekl Igor Hnízdo: „dobré, ale děkuji“. Nutno si přiznat, že skladby si byly podobné jako vejce vejci a překvápko v podobě zvolnění či nečekané aranže se nekonalo. Jen a pouze inferno…které naštěstí skončilo přesně v ten moment, kdy by hrozilo okusování nehtů. Ohlas veliký…a aby ne, vždyť VADER jsou už částečně tak trochu „naši“. Co si ale na závěr neodpustím, je zmínit rozporuplný vaderácký outfit. Pod hromadou lehce infantilních hřebů a cvočků vypadali VADER jako druhořadý Judas Priest Revival. A to přece není nutné.

VENOM vstoupili na podium po odklizení „předkapelní“ bicí sady a těm, co čekali snad nejkultovnější sestavu (a nečetli plakát a nevšimnuli si dodatku INC. za jménem kapely) asi spadla čelist. Cronos se nekonal, místo něj nastoupil Demolition Man a s ním zbylí dva „the truest ones“, tedy Mantas a Abaddon. Ze spartánsky strohého podia se ozvala jako úvodní šleha „Prime Evil“ a já se mohl potrhat smíchy při Abaddonově bum-čvacht stylu bubnování. Ale ona ta skladba samotná opravdu přesně taková je, tudíž jsem se začal krotit a zaposlouchal se. Hrát se mělo prý spíše z alb nahrávaných právě touto nepůvodní sestavou…ale nemohlo nedojít na legendární kusy jako „Bloodlust“, „Buried Alive“, „Don´t Burn The Witch“, „Raise The Dead“, „Countess Bathory“, „Warhead“ či „Welcome To Hell“. A byla to panečku jízda. Demolition Man hrál jak z partesu a jeho vokál byl bezchybný. Mantas, což je stejně jako ostatní už seladon s pěti křížky za ušima, sázel riffy jako zamlada. Jenom ten Abaddon, ten nás všechny trochu trápil. Uznávám, že nějaké charisma a hlavně jméno má…ale na ty bicí už by se naučit mohl. Byla to občas ostuda a já se divil, že se zbylí dva hráči nedali jeho pa-rytmy rozhodit.

Vystoupení VENOM bylo toho druhu, kdy se snad ani moc netěšíte a jednou nohou už stojíte ve dveřích klubu, vstříc navlhlým brněnským ulicím. Ale byl to přesně ten koncert, který vás postupně chytí a nepustí. Ke konci jsem už vískal a tleskal jako puberťák a tohle evidentní total-mega-retro si užíval bez ohledu na to, jaký letopočet se píše. A nebyl jsem rozhodně sám, protože stejně se musel cítit zbytek našlapané Melodky. A že tu bylo spíše zralejší (decentní synonymum pro „starý“) publikum, o tom žádná… Šedivé vypelichané porosty mužů, načerno barvené deky žen, džísky, kožené bundy a nostalgický lesk v očích. Občas si sám pro sebe postesknu, kde je v publiku nová, čerstvá posluchačská obec, mladá krev a kladu si otázku, zda jednoho krásného dne tito postarší srdcaři prostě nevyhynou… Ale tento večer nemělo smysl lkát nad absencí omladiny. Tohle byl večírek pro znalé a zkušené. Jenom ti totiž byli v pátek večer svědky toho, jak netechničtí a rytmicky rozevlátí VENOM natrhli zadek profesorsky přesným VADER. Zdá se, že to kouzlo je opravdu v melodii….

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.