Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Waltari

Waltari

David22.10.2015
Když se tak zpětně ohlédnu od výchozího bodu, úterý sychravého pozdního října leta páně 2015, osm hodin večerních, lokace Praha nedaleko romantické návsi, zurčivého potůčku a stanoviště Andělů, kamsi hluboko do minulosti, kdy šeříků, strdí a kvalitou překypujícího crossoveru panoval dostatek v každé roční době, stále vidím za zavřenými víčky jen a pouze jedno jméno zaštiťující celičký širý obzor této bohulibé sorty (alespoň pro mne) ekonomických statků.

Krásná představa… ačkoliv z původní, nebo řekněme té nejznámější inkarnace finských rozjuchaných čertíků majících na kontě dílka vpravdě nesmrtelná a dodnes scénou otřásající, nezbyl prakticky kámen na kameni a poslední studiový počin jen dýchavičně paběrkuje namísto ladného tance mezi kapkami deště celého stylového hudebního nebe, jsou to stále oni! Sice léty ošlehaní, zkoušení, přesto nezaměnitelní… Waltari! Sázka na jistotu, esence zábavy a volnomyšlenkářského přístupu k volnomyšlenkářství. Návštěva jediné koncertní zastávky na podporu nové placky v naší zemičce konané navíc v Praze, kde na finského Zikmunda a jeho družinu dorazí snad pokaždé plný dům, je tedy naprostá povinnost.

 

I když přiznávám, stran obsazenosti tanečního parketu, že jistý červík pochybníček na malou chvilinku přeci jen zahlodal… inu Paradise Lost co by kamenem dohodil v Meet Factory, Rick Wakeman chystal svůj progresivní dýchánek v  Rock Opeře… zkrátka silně nabitý dvacátý desátý…

 

… osm hodin večerních a pět minut k tomu. Tentokrát již v útrobách příjemně působícího klubíku Futurum veškeré fuj nepěkné obavy berou za své. Obstojný cvrkot a přivítání domácích Proximity sice už s ne zrovínka dvakrát příjemně přehuleným zvukem, za to přesně na čas. Skandinávská škola In Flames dopovaná sem tam nějakým tím samplem, v živém podání pro mě mnohem zajímavější než poněkud neosobní, vypulírovaná studiová podoba, která jakkoliv působí na první poslech „líbivě“, nejde mi se oprostit od dojmu, že pouze zbytečně zapatlává a odsává energii, kterou Proximity na pódiu disponují. Ano, nic originálního a přestože technicky propracované, zahrané s jistotou, kromě závěrečné ostře kontrastující Born and Died, dávající naplno průchod potenciálu zúčastněných, ve mně Proximity nezanechali žádnou hlubší stopu. Potěšili, ale nenadchli.

 

Pozvolna plynoucí, pohodová atmosféra večera prozatím ubíhajícího bez zaškobrtnutí, chaosu a organizačních přehmatů mi nakonec nenechala ani kapku prostoru k otravnému zívání a kopání se do vlastního pozadí, takže než jsem stačil zevrubně prozkoumat prostory Futura, proskotačit kolem báru, hajzlíků a stánku s merchem, hoši pomalinku polehounku chystali své propriety… poladit, poštelovat a „Hello! Special Prague!“

 

Hned na úvod z nové desky. Trochu rozhašený zvuk. Publikum mírně tápající, ale jakmile Kärtsy prohodí slůvka o spojení death metalu, vážné hudby a pánové spustí setsakramentsky přesvědčive Deeper into the Mud, je vymalováno. Každý další song potvrzuje vzestupnou tendenci a atmosféra nabírá na obrátkách. Jednoznačně povedená, rozverná srandička Right Wing Theme, šlapavá Drag reprezentující současnost, na druhé straně osvědčené tutovky Feel!, One Day, Atmosfear, Stage nebo geniální cover No Limit / Your Funky Rythm / Symphony of Destruction. Waltari šlapou. Samozřejmě, uvolněně, nad věcí… na smutnění po Samim a Jarim není kdy. Drobounký Kimo, který se zdatně chvílemi chápal growlingu společně s novicem Ninem Silvennoinenem, tentokrát jasně trumfující svým hurvínkovským vzezřením i jinak vždy nejzářivější duhovo sluneční stvoření Kärtsyho, přesvědčili na sto deset procent.

 

Poslední vystoupení celého tour. Parádní večírek. Litry prolitého potu na obou stranách pódia, spokojené úsměvy a rozzářené výrazy kam se podíváš. Kärtsy po letech opět nad hlavami fanoušků plující prostorem. Ninova kytara na třísky po vzoru The Who. Vytleskávání a ještě jeden přídavek na rozloučenou… A Forest od legendárních The Cure.

 

Waltari ukázali, že pořád umí. Potěšili a nadchli. Jeden z jejich nejlepších koncertů, které jsem měl tu čest navštívit, odpařit, propotit a s připitomělým úsměvem na tváři nakonec založit do osobní kartotéky zážitků nadepsaných velkým, tlustým Z. Těším se na další návštěvu. Waltari není nikdy dost.

 


 

Na akci byla redaktorovi udělena akreditace pořádající agenturou Pragokoncert

 



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

David Kasík / 12.3.13 20:42

Hmm... hodně nesourodá trojice. Audrey Horne bych si doma nepustil, ale naživo s trochou nadsázky... jo, proč ne? Hoši jeli nadoraz, šklebili se, klopili kytáry, běhali sem a tam. Prostě taková estráda bez hlubší myšlenky. Jako atrakce na uvítanou ovšem splnili svou úlohu na 120% :-) Sólstafir byli jednoznačně hvězdou večera... přirození, naprosto odzbrojující. Jejich set mě totálně dostal, ale 40 minut?? Bůůůů... setsakramentsky málo na takovou parádičku. To LDC jsem očekával s podstatně větší dávkou nervozity, poslední deska mi stále nějak nejde pod čumák. Přijde mi jako velké, nafouklé, prázdné... NIC. A vcelku podobně na mě působil celý jejich set... tedy s výjimkou starších songů, které sem tam dokázali rozčeřit jinak stojaté vody bez zjevných známek života. Katastrofální zvuk pohybující se výrazem někde mezi dunící koulí a opatlanou stěnou na nádraží v Horní Dolní taky dvakrát nepomohl... Zvláštní cenu zaslouží Pivní rozmanitost a triko s beránkem, které jsem na rozdíl od někoho:-))) dovezl až domů...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky