Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z mé minulé návštěvy koncertu kapely XIII. století vzešlo povědomí o tehdejší spoluvystupující kapele Ikon. Dodnes tuhle kapelu rád sleduji. Bylo to přeci jen už v roce 2011, takže času uběhlo dost, jenže vidět XIII. století na tuzemském podiu se zdálo být čím dál těžší. Pro letošek tohle kapela napravuje a sestavila hned několik koncertů čistě pro potřeby domácí scény. V pražské Akropoli je tak doplnila ještě kapela Red Sun Revival, o které jsem stejně jako před lety o Ikon neměl ani tucha, takže jsem byl napjat, kterak mě ansámbl překvapí.

Ano, pražský palác Akropolis se stal hostitelem výjimečného večera a byl jsem za to rád, protože někdejší koncert v kulturáku ve Kbelých byl sice fajn, ale adresa je to trochu z ruky. Žižkovská lokalita je mi příjemnější, takže o účasti nebyl sebemenší důvod pochybovat. Společně s paní Bhutovou jsme pak v dostatečném časovém předsunu ještě stihli rychlé občerstvení v restauraci U Mariánského obrazu a pak spěchali do nitra protějšího sálu.

Nedlouho po našem příchodu rozjeli svůj set Red Sun Revival. Kapela čistě gothic-rocková z dalekého Londýna fungující od roku 2011. Jejich osobitý styl je ozvláštněn živými houslemi, které skvěle vystřelují stěžejní melodie i dokážou příjemně podkreslit atmosféru jednotlivých skladeb. Řemeslně bylo všechno v pořádku, zvuk seděl tam kde měl a nebyl důvod k lamentacím, ale pořád se nedokážu zbavit dojmu, že mi toho kapela nabídla málo. Bylo sice fajn sledovat houslistku Christinu Emery, jak se svým nástrojem něžně zachází, ale krom neurážlivého až skoro ostýchavého koncertu jsem si moc neodnesl. Možná by hlubší znalost repertoáru dopomohla k lepšímu ocenění, ale takhle můžu jen konstatovat, že sice bylo všechno v pořádku, ale nic výrazného to ve mně nezanechalo. Je to zvláštní, protože jsem nezaznamenal nic, co by mi nějak vadilo, jen to zkrátka nemělo ten patřičný efekt. To někdejší Ikon byli úplně někde jinde.

Hlavní hvězda večera si na prázdný sál rozhodně nemohla stěžovat. Akropole byla střídmě naplněná, přesto důsledně lidmi vycpaná i v té nejmenší skulince, kterou šlo sledovat dění na podiu. Když se zpoza zataženého závěsu konečně začalo ozývat intro, vzedmutá vlna aplausu byla hodně vysoko postavená. Intro tvořily první vteřiny/minuty skladby Gotika ze stejnojmenného alba, které bezprostředně střídala šlapavá pasáž nastupujícího songu Kabarette Voltaire. A stejně jako na albu Dogma, hned následovala trhavá Katakomby. Hned z kraje bylo na kapele vidět nadšení a radost. Veselejší melodika Phobia Nocturna tomu pak jen nahrávala. V následujícím momentě se hodně potemnělo, neboť song Transylvanian Werewolf se svou vážnou atmosférou dokáže až mrazit. Jsem rád, že je tahle (byť zkrácená verze) píseň vsazena do koncertního setlistu. V zatěžkané náladě se pokračovalo, jelikož se rozléval Absinth. Apokalyptická píseň bez kytar, zato s velmi intenzivním polem působnosti na náladu přítomných. Na albu Metropolis jde o jeden s vyloženě nejstrašidelnějších kousků, což se do živé prezentace úplně stoprocentně přenést nepodařilo, ale nevadí.

Další pořadí skladeb už dávám trochu bez záruky, nicméně jejich výčet je přesný. Slavnostní moment a exkluzivní poslech totiž přišel se skladbou Frankenstein, což je zbrusu nový opus, který se bude blyštit na brzké nahrávce, která by měla vyjít ještě letos. Hned první minuty téhle písně mi okamžitě evokovaly Abysmal Grief, které jsem už kdysi přirovnával právě k XIII. století. Takže velmi pochmurná nálada a až doom metalové postupy s hutným zvukem. Chytlavost skupině nikdy nechyběla, takže ani nyní si nelze stěžovat na nevýrazný refrén. Byl to hezký příslib budoucí desky, na kterou se velmi těším. Mystery Ana uvedla do pohybu mnohé končetiny, stejně jako jistota Upír s houslemi. Pak se ke slovu přihlásilo první album kapely, z něhož byla vyzobnuta Justina, kterou následně vystřídal cover Karneval. Já vím, že v podání třináctky jde o výtečný kus, ale preferoval bych něco z vlastní dílny, navzdory perfektní formě, kterou Olympicům tímto dali.

No a konec. Nečekaně rychlý a nepříjemně nevyhnutelný. Podařilo vyhulákat si ještě přídavek v podobě Fatherland a volné rosenkruciánské oslavy Růže a kříž. Pak už bylo vše definitivní, hodina policejní je neúprosná, takže nezbývalo než se vyvalit k šatně a následně do nasládlé vůně Žižkovských ulic.

Bylo toho málo? Za mě i paní Bhutovou rozhodně ano. Polovičce chyběla typická Elizabeth, mě zas něco dalšího jako Prokletí domu Slunečnic, Metropolis, Nebe pod Berlínem, Poslední letadlo do Buenos Aires nebo třeba Hněv andělů, Antikrist, Nevěsta temnot a další. Ale já bych u XIII. století vydržel dlouhou dobu. Na druhou stranu byla radost vidět, jak je kapela stále ve formě, jak je baví hrát koncerty a jak si užívá vše, co je s takovou kratochvíli spojené. Nejsou to strojené nucené úsměvy, která za prvním rohem zmizí. Je to krystalická radost a odměna pro fanoušky za to, že je stále v takové míře dokážou podporovat. Velká paráda a čistá pohoda.