Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 17. 9. Adrian T. Bell + Nola dis v Café v lese

Pokud jste již dostatečně za zenitem a svého času jste se zajímali o smysluplné české kytarovky, tak jste asi narazili na jméno The Prostitutes. Ti se již, po vzoru názvu kapely, rozutekli sice do všech koutů, ale občas se mi jednotlivce podaří vystopovat v různých jiných projektech nebo na sólové dráze, jako třeba jejich bývalého zpěváka Adriana T. Bella. Ten mě se svojí individuální tvorbou zaujal už někdy před šesti lety, kdy vydal singl Back in Town a následně nato desku Navigator. Jen z té samotné písně vyzařoval takovej ten kingdudovskej smířeně chlapáckej klid, který si hýčkáme u oblíbených country hudebníků (tedy ne Michal Tučný, Honza Nedvěd, Petr Skoumal, Honza Vyčítal apod., ale ti jiní), který když si sedne, výborně k němu chutná whisky a přiznání vlastního stárnutí. Teda ze mě dneska lezou věty, uvidíme jak to půjde dál.

Klub byl sympaticky tak akorát obsazen sortou lidí, kteří povětšinou působili jako sraz výherců taneční soutěže časopisu Květy, r. 1997, takže se mimojiné skoro všichni znali, měli mezi sebou svá hesla, hlášky a vzpomínky. Role předkapely se zhostila pro mě zatím neznámá trojice Nola dis, která se označuje za "80’s new wave post rock electronic grunge disco for dorks.", prosím pěkně, ale oproti tomu naopak znějí nakonec docela umírněně a překvapivě cílevědomě. První dva songy byly velmi sebevědomým mashupem několika nástrojů a přístupů, které se ale nerozběhly každý svým směrem a pečlivě se držely v rámci mantinelů skladeb. S dalšími písněmi mi přišlo, že to trochu zpohodlnělo, stalo se to čitelnější a zařaditelnější, nicméně hudebnickou nezdatnost bych tomu nevyčítal.

"Ty krásný sprostý sklenice na velký panáky, co mají v tomhle pajzlu mi teda dávaj. Nemůžu se od nich odvrátit, krásně vypadají na tácu, ještě lépe v ruce, no budu s tím muset nějak bojovat." - to se mi honilo motavou hlavou, zatímco začal set newcastelského rodáka. Nějak jsem do té doby myslel, že Adrianova sólo dráha je nějaká prchavá odbočka, kterou si dělá jen tak nějak pro sebe (mimo jiné proto, že jsem o něj léta koncertně nezavadil), takže mě překvapilo, nakolik je to na pódiu ucelený a profesionální hudební kus. Já vždycky když vidím kapelu, co má doprovodný ženský zpěv, tak se tím nechám zmást, že to je už ta velká, zásadní, důležitá hudební událost. Více než hodinu dlouhá exkurze Adrienovou samostatnou tvorbu se pak nesla v duchu melancholického country-rocku s členitým zvukem s dostatečně rozmanitou, leč srozumitelnou skladbou písní, na které se po většinu času dobře pohupovalo. Občas ta současná smířlivost muže středního věku je sice trochu moc podle tabulek, ale já jsem občas také rád, že můžu při hodnocení hudby využít objektivnější měřítka než míru nadšení a drzosti interpreta. Ale opravdu jen někdy!

// 29. 9. Udånde + Kold + Bjes v Modré vopici

S nějakou pětadvacetiletou kariérou návštěvníka metalových koncertů přichází i výhoda trochu kysele sledovat některé vývoje a stereotypy, které se k takovým událostem váží. Metal má v současné době krizi integrity. Žánr, jehož fanoušci se rádi označují za okrajové individualistické elitáře hostí jeden z největších a nejdražších tuzemských festivalů, na kterém si chlapi v černých trikách porovnávaj kvalitu kraftových piv u stánků s hambáčema, zatímco kolem nich hopsají komický cosplayeři. Průměrný věk metalisty je něco před čtyřicítkou a časté jeho téma je, jak ten žánr nemládne, zatímco stojí ve frontě s lístkem za sedm stovek na čtyřicet let starou kapelu, která poslední zásadní desku vydala v roce 2004. Na tu pak stojí ve druhé řadě a již pošesté si ji natáčí na mobil. Nevidím to pesimisticky, protože kulturní historie je plná příkladů toho, jak zatuchlá stagnace dala zrodit radikální čerstvé krvi a koncerty autentických mladých metalových projektů jako Kringa, Devil Master, Bahratal či Wayfarer ve mně vždycky probudí naději, že z bláta pohodlného uctívání nudných jistot se z tvrdých kytar zase stane relevantní, intenzivní, nebezpečný žánr. K tomu se váže každopádně i potřeba trochu obměnit publikum.

Tu neděli, koncem září ve Vopici hráli dánští Udånde poslední koncert v rámci malé evropské tour, skromně pojmenované European Endarkenment. I bez této skutečnosti měl ten večer takový deprimující nádech vyčerpané derniéry. V závěru týdne se nikomu nikam moc nechce. Kdo přijde, tak už bez takového toho lesku v očích, obvykle označujícího člověka, který je naživu. Byla lezavá zima. Modrá vopice není sama o sobě nijak útulné místo, ale nevytopená, poloprázdná, zhasnutá s na dlouhé minuty mizejícím barmanem už vyloženě působí jak scéna z filmů Bély Tarra. Dialogy nad do krku nelezoucím pivem ve stylu "No tak ještě dvě kapely a můžeme jít." také kvalitně dotvářely atmosféru. Hrdiny mého večera každopádně byli nějací dva metloši, který strávili dvacet minut tím, že si porovnávali na rok dopředu, na které všechny koncerty plánují jít, aby potom, když začaly hrát kapely, byli oba dva celou dobu na mobilech.

A přitom to hudebně nebyl vůbec špatnej večer. Zahajující českej Bjes jsem oproti očekávání stihnul prakticky celý, protože se začínalo trochu proti plánu, takže jsem měl docela i prostor se do toho staromódního blackovýho zvuku se správně vyznělou češtinou ponořit. Jedinou zásadní výtku, kterou vůči nim mám, je jejich neochota včas ukončit song, kterej už je dávno hotovej, ale oni to nějak neví, takže ho ještě uvláčej nekonečným epilogem. A jejich tuším závěrečná píseň měla nějak moc styčných melodických prvků s.... Hrobařem od kapely Premier (prý ještě hrajou a mají dohromady 12 alb, docela je obdivuju, sledovat během koncertů rezignovaně publikum čekající na tu jednu jedinou věc musí být frustrující. Europe můžou vyprávět.). Až jsem si říkal, jestli to není nějaký potměšilý cover.

Udělal jsem si rychlý přehled návštěvnosti a bylo to slušných dvacet lidí takhle při neděli. Teda deset bylo od kapel a co jsem napočítal, tak minimálně další tři byly kámošky od Bjesu. Ani chvályhodně lidový tři kila u vstupu teda takhle při chladné neděli člověka metalového do klubu nedostanou, což je trochu smutný. Navíc když tak krásně mate název druhé kapely večera - Kold. Tu jsem si samozřejmě spletl v hlavě s norskými Khold(play) a celou dobu jsem si říkal, jak je od zajetých blekařů kavalírské převzít roli předkapely vůči mladému hudebníkovi, ale samozřejmě se jednalo o někoho úplně jiného, v tomto případě dánskou čtveřici o zatím jednom plnokrevném albu, o níž a o němž jsem zatím neslyšel.

Zvuk měli vyšponovaný do celkem slušné intenzity, což k jejich brutálnímu, nekompromisnímu přístupu celkem sedělo, jakkoli kapela působila již trochu unaveně a takový trochu tintinovsky neškodně vypadající zpěvák/kytarista bojoval s vrzající kytarou. Já byl samozřejmě připravený to považovat za odvážný tvůrčí záměr, ale jeho naštvané kroucení hlavou do doby, než dostal do rukou jinou, provizorní kytaru by ho asi tak jako tak prozradilo. Z hlediska samotné muziky bych tomu jinak vytkl asi jen až moc časté spoléhání na sypačkové prázdné struny, ale prostor sonicky vyplnili dostatečně a čertovské muzice to bylo věrné po celou dobu, takže sem si i palicí mávnul.

Závěrečná hvězda Udånde je původně projekt jediného člena, který začínal v Dánsku a pak se přestěhoval na Slovensko, což je teda ta nejbizarnější migrace, o které jsem snad v životě slyšel. Ale možná to má něco společného s jeho kudrlinkovou kérkou No Shame na ruce či potřebou si před koncertem se svýma spoluhudebníkama udělat fistbump. Za mě ale zásadní komický element na této i jakékoli jiné metalové akci je, když se na pódium vytáhnou rozkládací bannery s logem kapely. K blackmetalu samozřejmě patří různé serepetičky - svícny, hadi, lebky, pláště, whorepainty, o tom žádná. Ovšem potřeba některých kapel udělat si z pódia prostor připomínající prezentační stánek na veletrhu je úžasně mimo mísu a bylo by podle mě už fér, aby jim to někdo začal říkat, ať zbytečně nevyhazují za takovýhle voloviny peníze, za který si můžou koupit třeba heroin. K samotnému hraní bych pak akorát přidal, že udåndovic dlouhé, členité a cílevědomé písně sice více fungují v domácím poslechu, protože jsou takové osobnější, uzavřenější, ale i takhle v závěru večera se v nich dalo sem tam příjemně bloudit, protože po posluchačích nechtějí nějaké zvláštní přizpůsobování se nějakým novátorským postupům či experimentům. Prostě dobrej, trochu atmosférickej, lesní black metal na mlžné večery. Což sedlo, protože okolí Modrý vopice za podzimních nocí na konci týdne je opravdu prázdné a nehostinné místo. Při odchodu jsem měl pocit, že z dálky slyším výstřel.