Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Má návštěva Flédy měla hned dvojí cíl. Za prvé nechat se nabít jinou než agresivní energií, za druhé zjistit, nakolik je úspěch CAS zasloužený a do jaké míry se jedná o hype. I letošní turné po Evropě totiž čítá mnoho dopředu vyprodaných večerů, což kromě obdivu logicky vyvolává i otázky. Výjimkou nebyla ani brněnská zastávka. Hlouček prvních příchozích se před sedmou hodinou brzy změnil v nefalšovanou frontu, takže cesta do útrob klubu se významně protáhla. Nízký věkový průměr obecenstva mi ale pomohl dohnat ztrátu díky neobsazeného baru. Avizované vystoupení v podání předskokana Outina se rozjelo pár minut po půl osmé. Projekce geometrických tvarů na geologickém pozadí, termovizuální cestování přes hory a doly, rozmnožování vetřelčích buněk a další zajímavé psychotropní výjevy na plátně, to byla ruku v ruce s pazvuky, vrněním a elektrickými výboji nečekaná pastva pro všechny smysly. Mistr za malým pultíkem s lampičkou točil poťáky a povoloval a utahoval kohoutky jako Vodenka (co mu vousy pořád plynuly jako potůček) a znásilňoval svůj elektronický arzenál. Nejpůsobivější byl moment, kdy rozvibroval klub do takové míry, až se mi rozklepaly zuby a teplota piva v kelímku stoupla na pokojovou. Ano, trochu přeháním, ale silná chvilka to tedy rozhodně byla. Když o půl deváté tento nevšední trip dospěl ke svému konci, nezbylo než zatleskat - bylo to dobré a tak akorát.

Protože večer nabral mírné zpoždění a na podiu bylo vše připraveno, hlavní hvězda neoddalovala svůj nástup a ukázala se po patnácti minutách. Čtveřice Američanů zaujala pozice a bez velkých řečí rozjela svou stínohru songem K. Decentní pohyby, vláčné tempo, syrový zvuk, hudba ohlodaná až na kost. Skromné “děkujeme”, aplaus a jelo se dál. Cover Starry Eyes od Rokyho Ericksona bych možná nečekal tak brzy, ale ono to bylo vlastně jedno - CAS museli zahrát všechno, jinak by neměli za půl hodiny co dělat. Křehká I’m the Firefighter je jedna z mých nejoblíbenějších věcí a i naživo nakonec zapůsobila nejsilněji. Oproti ostatním je přece jen trochu temnější a uzavřenější a to já rád. Následující Sunsets na mě neudělala žádný výrazný dojem, snad jen plující plamínky zapalovačů naznačily podíl kuřáků mezi mladší generací. A že jich nebylo málo…

Další skladby jako Watching of You, Flash nebo Nothing’s Gonna Hurt You Baby nijak nenarušovaly kolorit vystoupení, ale to byla možná škoda, protože příliš brzy vše začalo splývat v jeden tok.  Ano, Nothing’s Gonna Hurt You Baby nebo Keep on Loving You jsou chytlavé písně (zejména druhé jmenované - původně z dílny REO Speedwagon - vdechli CAS úplně nový život), ale tempo stejné, zvuk kytary stejný, hlas stejný... Zatímco na nahrávkách je tato stálost spíše devízou, naživo to byl trochu problém, ale myslím, že to jen hudbou tak úplně nebylo. Uzavřené a trochu studené vystoupení se dalo čekat, ale horší bylo, že z hudebníků nic nevyzařovalo. Žádné charisma, žádná energie. Kapelník Greg Gonzalez se ploužil jakoby se bál, že kdyby udělal prudší pohyb, tak se všechno sesype. Klávesák Phillip Tubbs mi připadal spíš jako roztržitý student na první přednášce, než jako cílevědomý muzikant, který propaguje své nové album. Možná nervozita, jaké bude přijetí (od začátku velmi vřelé), možná nerozehranost na startu pětiměsíčního toulání Evropou (dnešním koncertem turné začalo), možná chyba na mé straně. Ani zbytek večera na mém jalovém dojmu mnoho nezměnil, i ten předčasný odchod ze scény před nezbytným přídavkem byl takový škrobený a neohrabaný. Odezva plného klubu byla vděčná, po definitivně poslední Apocalypse dokonce ještě vděčnější, ale mě osobně CAS naživo moc nepřesvědčili. Jejich koncertní návštěvě Brna bohužel chyběla jiskra. Ačkoli nejsem o moc moudřejší, jak to s tím úspěchem vlastně je, jsem přesvědčen, že síla této kapely tkví především v domácím poslechu.

Za fotky patří poděkování Vendule Bezákové.

Autorovi reportáže byla udělena novinářská akreditace agenturou Fource Entertainment.