Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ahoj Tome! Je jasný, že se tě ptá každý, ale nedá nám to. Jsi známý svojí cestovatelskou vášní, kterou v současné době neukojíš. Je ti hodně smutno po cestách a dobrodružstvích? Co vlastně v současnosti děláš, když se nikam nesmí?

Ahoj. Samozřejmě že mě současná nemožnost cestovat kam chci štve, nebo spíš štvala, ale beru to jako nezbytnost, která se musí přetrpět. Že bych ale byl z toho nějak hodně smutný, to zase ne. Trénuji se tím v trpělivosti a pokoře, a učím se tak vlastně přijímat fakt, že nemohu mít okamžitě všechno co chci, což je vlastně od malička pro mě něco zcela nového. Dělám všechno možný. Místo cestování čtu cestopisy, gastroturismus nahrazuji domácími hostinami, sexturismus pornem a hlavně si užívám domova. Neustále komponuju, denně jsem v gummistudiu a něco skládám. Takhle invenční jsem nikdy nebyl. Zároveň pracujeme s Houbovou Marií na naší podivuhodné kuchařce. Většina našich hodně řídkých výjezdů z domu je do různých řeznictví. Nakoupíme maso, navaříme lahůdky, nafotíme je, pak o nich napíšeme do kuchařky a já o nich pak ještě složím jídelní hudbu. Vlastně jsem si na tohle tvůrčí peciválství tak nějak navyknul a užívám si ho. Současná situace mně svým způsobem vyhovuje, spokojeně si tloustnu, tvořím, nikam nespěchám a nic moc mně nechybí. Teda až na ty termály, tam už bych byl rád zas naloženej.

Jak dlouho ti trvala příprava i samotné nahrávání Bipolárních nocí?

Já myslím, že to celé vzniklo během roku. Kromě nějakých dvou, tří starých šuplíkovek byl jednou z prvních skladeb tuším Hulman, kterého jsem složil před rokem v jedné arakové kocovině na Cejlonu.

Ještě jsme nestačili pořádně naposlouchat poslední Kaviáří Hotel Inkontinental a máme zde novou desku. Kde se v tobě bere tolika inspirací a nápadů?

Já vůbec nevím, sám to nedovedu pochopit. Nechci to zakřiknout, ale kdykoliv si řeknu, že půjdu něco složit, hned je tady nápad a né ledajakej. Sotva si začnu něco pískat, hned jsem okouzlen jak je to zajímavá melodie a hned si jí zaznamenávám. Vezmu do ruky pitomý ukulele a hned je tam nějaká zajímavá posloupnost okouzlujících akordů, až mě to kolikrát děsí. Přitom se o nějaké současné inspiraci, nebo múze nedá vůbec hovořit. Nic teď nezažívám, neprožívám. Jen dřepím doma a ono se to řine samo.

Bipolární noci jsou nekoncepčním dílem. Nelákal tě ucelený příběhový rámec, protože jsi byl plný různorodých myšlenek?

Já nevím, sešlo se mi pár skladeb s rozličnou náladou a tématikou, navíc mě žádné téma, na kterém bych postavil příběh a koncept alba nenapadlo, tak jsem se vykašlal na téma a naprosto volně jsem si skládal, co jsem chtěl. Bylo to úžasně svobodný.

Deska má často až meditační, lehoučkou atmosféru, která příjemně uspává. Chtěl jsi tentokrát udělat jemnější desku, nebo se takto prostě neplánovaně seběhlo?

Prostě se to tak seběhlo. Mé zázemí je pro mě učiněnou rajskou zahradou, kde se pohybuju v takový napůl snový náladě, buď ovíněn, nebo zpomalen přežráním, tak nemám potřebu vyrábět ve studiu nějaké masakry.

Bipolární album probouzí navzájem opačné pocity. Za všechny mě napadá vražedná líbeznost. Zároveň je to celé takové domácké, jako by se všechno odehrávalo u Necrococka a nikam jinam se nemuselo.

Vlastně jo, i ta vražda Houbové Marie se odehrála tady. Většina věcí vznikla doma. Vyjímkou je Hulman složený na severu Cejlonu. Základ Mimiky vzniknul taky tam, v tuk tuku odkud jsem pozoroval podivný lidi, dělající ještě podivnější grimasy a konec songu s botama schovanýma do vody je taky reálný. No a stará bonusovka vznikla samozřejmě v Saigonu.

 
Jak ti tentokrát šlo psaní textů? Celou atmosféru desky podtrhují svou uvolněností. Pořád jsou ponuré, ale zdaleka ne tolik a prostor dostalo víc nadhledu, humoru. Jako bys byl hezky vyklidněný…

Šlo to úplně samo. Vůbec žádný dlouhý přemýšlení a tápání. Většinou přicházely texty hned společně s hudbou, automaticky.

Jako skladatel jsi zase o krok dál. Z okolí slýcháš, jak jsou tvé schopnosti ojedinělé a jak mají úroveň. Napříč styly. Uspokojuje tě, kam jsi se za ta léta posunul a jakých věcí jsi dnes schopen?

Je to tak, ten vývoj jasně pozoruju a jsem rád, že to vidí i lidi a uvědomují si, kdo vlastně jsem. Teď by to ještě chtělo nějakej pořádnej biják, ke kterýmu bych složil hudbu na míru.

V Hádej, kde jsme včera byli zpívají děti Dana Rodnýho. Jak zvládaly nahrávací proces? Nebály se toho, co zpívají?

Já bych se k tomu nerad vracel. To, co musely chudinky vytrpět a ty donucovací prostředky které Dan použil, to bylo šílený. Nutil je to nahrávat rozespalý vprostřed noci, nedával jim jíst, pít a používal prý i watterboarding. Vždycky mi poslal nahrávku, jestli jsem spokojenej, což jsem nikdy nebyl. Bylo to dost arytmický a nevyrovnaný, tak je celý týden, noc co noc budil a nutil zpívat znovu a znovu což stejně k ničemu nevedlo. Posílal mi vždycky videa z natáčení a já když viděl ty jejich sinalý obličejíčky, uplakaný a strhaný spánkovým deficitem, řek jsem mu, že to je už dobrý a vše jsem si pak pracně doladil a doprocesoval sám. Přesto jim všem strašně moc děkuju a je mi líto že z krásných živých dětí se během týdne stali stařečkové a stařenka.

 
K té jídelní hudbě - nakousl jsi, že pracuješ také na Jídelním albu. Můžeš prozradit nějaké podrobnosti, nebo je ještě brzy?

Klidně můžu. Jak teď pracujeme na té kuchařce, rozhodl jsem se, že by s ní ruku v ruce mohla vyjít má vlastní jídelní hudba. Takže mezi psaním různých úvodníků ke kapitolám a receptů rovnou preluduju a vznikají z toho nádherný kousky, při kterých se opravdu dobře jí. Může to potvrdit i princezna Karolínka. Jak se jí pustí ona skladba, co jsem pro ni složil, nebo zabrouká ta melodie, hned škemrá o jídlo a musí jíst. Teprve až s touhle skladbou ji začalo jídlo bavit. Většinou to má základy v baroku, ale jak se to tak rozvíjí, už tam jsou většinou i bubny a kytarová kila. Hraju tam živě na flétny a ikdyž jsem chtěl konečně instrumentální desku, je to už zas plný zpěvů. A ikdyž jsem chtěl textově pouze podpořit jídelní náladu, už jsou tam zas všelijaký kopulace a začíná se do toho prosakovat chlípnost a smilstvo, což ale nakonec k pořádným hostinám odjakživa patří.

Na Bipolárních nocích máš i na své poměry dost hostů. Tvořil jsi s jasnou vizí, kde kdo zazní?

Tu jsem měl jen u Franty Štorma. Hned jak jsem složil úvodní motiv, měl jsem jasno, že by to byl opět skvělej duet jako kdysi FKK Zone a když bubeník, tak jedině a pouze nejlepší Honza Kapák. V tý Zpívánkový jsem měl taky jasno, že to musí zpívat ňáká parta harantů. Marii a Nazaru jsem tentokrát použil spíš jako dokres nálad, rozsvícení, nebo naopak ztemnění a umocnění nemocnosti, ale jasnou vizi v tom nemám většinou nikdy.

Deska krásně graduje, pořád přidává na spontánnosti. Jack staví dům je možná takový vrchol harmonického Necro světa. Jak se rodila tahle věc?

Jen tak jsem si hrál s nějakejma synťákama a vznikly tyhle krásný melodie. Nevím proč, ale nějak jsem si do toho začal zpívat "Jack staví dům"... a "look at the rainbow" a nějaký kraviny ve svahilštině s tím, že jsou to jen pracovní slova a že vymyslím časem nějaký téma a hlavně lepší text. Nakonec se tak nestalo, ten text se mi tak zakousl v mozku, že už jsem nic lepšího nevymyslel. I když je Jack můj oblíbený film, nebylo prvotním záměrem ho takto ve skladbě oslavit.

Do skladby i Chymus. Kolik dostal prostoru?

Potřeboval jsem udělat několik dobře znějících slok s hezkými slovy a rýmy, jenže angličtinu, která mi do tý hudby děsně sedla až zas tak rád nemám a veršotepectví v ní mi moc nejde, tak jsem si vzpomněl na Chymuse, který mi kdysi dávno pomáhal s pár texty na albech Night Vision. Nakonec mi do Jacka z vlastní iniciativy udělal i pár pěkných českých rýmů, které jsem použil.

Na novinku jsi zařadil také Zabil jsem posvátnýho hulmana, ke kterému jsi natočil před časem parádní klip. Plánuješ ještě další klipy?

Já to ani moc nepovažuju za regulerní klip. Zkrátka jak jsem se vrátil vloni z tý Srí Lanky, nápad jsem nahrál, nazpíval a byl jsem z toho v takový eufórii, že jsem k tomu přidal pár videí z výletu, sestříhal to a prostě to zveřejnil. Musel jsem se plný obrovského nadšení podělit o tu úžasnou indickou rozjuchanou náladu, kterou mi dopřávali tuk tukáři s obrovskejma reprákama za zadníma sedačkama během divokých jízd po Lance. Dokonce v tý době nebyl song ještě ani hotovej a chyběla druhá sloka, kterou jsem dodělal až po čase, a posluchači se vlastně až na albu dozvěděli celý příběh co se mezi mnou a hulmany vlastně přihodilo.

Album zdobí temný obal se skvělou grafikou a novým logem svého jména. Obálku vytvořil Onehalph, fotil Roman Dietrich. Kdo je zodpovědný za grafiku a logo? Plánuješ tohle logo použít i příště, nebo patří jen a pouze k Bipolárním nocím?

Grafiku komplet vytvořil skvělej Onehalph. Těžko říct jaké logo použiju příště. Ještě nevím.

Mix i mastering pro tebe udělal Pavel Marcel. Jste sehraná dvojka a on přesně ví, co chceš a potřebuješ. Uslyšíme ještě někdy jeho kytaru na tvé desce?

Nóó. Já se v podstatě těm jeho sólům vždycky vyhejbal a už ve starým Kaviáru jsem s nima tak trochu bojoval. Teď ale, když o tom mluvíme, říkám si, že bych ho zase mohl občas zapojit do hry. On je dnes tak neuvěřitelně skvělej a univerzální kytarista, že je možná škoda toho nevyužít. Udělám to.

Přišlo jaro, co to znamená pro Necrococka jako zahradníka?

Jako pro zahradníka čím dál míň práce. Skoro žádné sázení, přesazování, roubování… Není už prostor. Vše je v podstatě hotovo, příroda můj zahradní projekt  sama dokončila a z naší zahrady se stal prales, nevyžadující skoro žádnou údržbu. Jen jsem teď prohnojil skleník, zasel ředkvičky a v truhlicích si připravuji sadbu. Jedině bych snad mohl pořídit do zahrady velký dřevěný koupací sud, ale to je spíš pro zimní a sychravý počasí, kdy už se nedá koupat v bazénu. Víc než pro Necrococka zahradníka teď jaro znamená pro Necrococka, coby člověka vstupujícího do předpodzimí svého života. Vnímám rok od roku jaro intenzivněji, sleduji pučící pupeny, první hlavičky jarních květinek dravě se deroucí ven z roztávající hlíny, zamilovaně obdivuju kvítky jaterníku, sasanky, talovínu a celej ten ohňostroj barev a vůní. Svou prastarou flétničkou vítám v zahradě nově narozená sojčata, sýkorčata, brhlíčky a strakapoudky a očekávám se sklenicí vína pln dojetí návrat opeřenců z Afriky.

Lesním duetem jsi přispěl také na chystané album Bruna Ferrariho. Můžeš prozradit pozadí vzniku této skladby?

Já s Brunem tak nějak spolupracuju na každým jeho albu. Většinou mu tam udělám jednu skladbu, nebo mu aspoň radím co je dobrý a co vyhodit. On už strašně moc let plánuje nějakej společnej duet a má k tomu vždycky vymyšlenej, ikdyž ještě není ani na obzoru žádná skladba, dokonale barvitej scénář. Teď zrovna vymyslel, že musíme natočit duet jak se jako dva tlustí upíři opalujeme a z nudy vysáváme holky. Kdysi zase plánoval, že uděláme kytarové duo, dva procítění romantici, něco jako Simon a Garfunkel. Tak uvidíme, co všechno se ještě zrealizuje. Zatím máme za sebou první společnej duet.

Děkujeme za další netradiční hudbu a tohle povídání.

Já taky děkuju. Sledujte všichni Necrocockworld a těšte se na moji podivuhodnou kuchařku u jejichž receptů budete moci poslouchat moji vlastní jídelní hudbu. Ať už u příprav jídel, nebo bujarém hodování, tahle hudba podnítí vaši lásku k jídlu a jídlo samotné dostane úplně nový rozměr.