Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pánové, zdravím vás. Tak mě napadá - vzhledem k tomu oslovení - proč vy vlastně nemáte v kapele nějakou ženu? Uvažovali jste o tom někdy?

Urza: Občas s námi hostuje Bára Mochowa, navíc na každé desce (kromě Commedie) jsme měli nějaké ženské vokály. Nicméně naše pozemské putování je veskrze dost punkové a v některých situacích si slečnu neumím moc představit... například nedávno v jednom hodně undergroundovém klubu, kde jsme přespávali pohromadě na malé rozvrzané palandě, naslouchajíce pokojnému hryzání myší (pokud to teda nebylo kolektivní delirium tremens). Anebo jindy, kdy jsme nenašli ubytování a museli přenocovat společně v jednom autě i s aparaturou a nástroji... To by se slečně zpěvačce asi moc nezdálo.

Medák: Asi to bude tím, že dívek se obecně v rockové / metalové muzice pohybuje několikanásobně méně než chlapů. Takže když někoho sháníš do kapely, tak na holku moc nenarazíš. Dívky jsou často na postu zpěvaček, což mi připomíná, že u nás hostovala Lucka Páchová nebo Bára Mochowa, v začátcích hrála v První hoře i flétnistka Monika Devátá, která ale pak odjela studovat konzervatoř do Salzburku a kapelu opustila.

Když zmiňujete vaše punkové putování, jak jsou na tom tuzemští pořadatelé ve vztahu ke kapelám, k jejich řekněme komfortu na koncertech? Patříte ke kapelám, které už si vybírají, na který koncert zajet a kde se raději neobjevovat?

Jirka: I zde platí, že lidé jsou různí a tak i jejich přístup ke kapelám se různí na škále od naprosté ignorace až po téměř zbožňování kapely (obojí může být trochu děsivé). V našem případě platí to, že pokud má pořadatel rád hudbu První Hoře, tak se nám většinou snaží vyjít vstříc, zatímco pořadatelé-rutinéři se zrovna nepřetrhnou a kolikrát ani na koncert nepřijdou. Ale samozřejmě existují po republice i kluby takříkajíc na úrovni, které se snaží o kapely dobře postarat nehledě na to, co hrají nebo jaké mají renomé.

Připadá mi, že za posledních pár let vykrystalizovaly kluby a festivaly, kde má První Hoře stálé publikum a tam se tím  pádem vracíme a s chutí hrajeme. Ale pokud se objeví možnost zahrát si v klubu, kde jsme ještě nebyli, většinou to zkusíme, protože člověk nikdy neví, co se z toho vyloupne. Takže by se dalo říct, že si zas až tak moc nevybíráme.

V nedávné době jsme s kolegou v redakci řešili, jak mají dnes kapely mnohdy problém zahrát studiovou nahrávku živě, nehledě pak k množství dalších hudebních stop a studiových hostů, na které pak na pódiu prostě nejsou lidi. Jak je na tom První Hoře, ať už ve vztahu k vlastní kapele nebo k problému obecně?

Urza: Naživo hrajeme některé písně v upravených aranžích, ale důležitou součástí našeho ansámblu jsou samply, kterými řešíme některé nehratelné věci. Myslím, že určité písně znějí naživo docela jinak než z desky, ale to je aspoň pádný důvod, proč zajít na náš koncert. Znám i kapely, které naživo dokonale přehrají svoje songy přesně tak, jak jsou na desce, ale já si říkám, že jsem si je skoro mohl pustit doma. Koncert je právě magická souhra sehranosti, vyhranosti, ale zároveň atmosféry daného místa a daných lidí, takže písně kapely se stávají neopakovatelnými, prchavými obrazy.

Jak se díváte na kapely / projekty čistě studiové, které na živo nehrají a pouze vydávají desky?

Medák: Dnes je to hodně rozšířený fenomén třeba v oblasti djentu. V případě sólového projektu hrozí, že nemá hudebník zpětnou vazbu a je příliš zahleděný do sebe, na druhou stranu má přehled a kontrolu nad realizací celé nahrávky (často i jako zvukař či producent) a nikdo mu do toho nekecá. Většinou jsou to sólové projekty hudebníků z "normálně" fungujících kapel, kteří mají potřebu udělat si hudbu podle svého nebo použít nápady, které se pro domovskou kapelu nehodí nebo pro ně není místo. Mám rád třeba Pain nebo Devina Towsenda, což byly původně klasické sólové projekty, dnes hrající živě s celým ansámblem.

Máte venku novou desku a jedna ze změn oproti předchozímu albu je přesun z Biotechu do Šopy. Co bylo důvodem ke změně studia a jak byste porovnali přístup obou míst k nahrávání a k práci s kapelou?

Urza: Obě studia patří k tuzemské špičce a oba chlapíci - Ecson Waldes i Standa Valášek - jsou velcí profíci a zároveň sympaťáci. U obou dvou je fascinující zejména extrémní, až nepochopitelná pracovitost, která dokládá, že je ta zvukařina vážně baví. A to je podstatné. Studio jsme změnili proto, že se chceme zvukově vyvíjet a na každé desce si ozkoušet trochu jiný přístup ke zvuku. Nicméně na desce „Imaginarium“ jsme ve studiu Šopa točili pouze bicí, zbytek natáčení, produkce a premix proběhl v domácím studiu klávesisty Bertráma. Standa Valášek nám to potom míchal a masteroval.

Medák: Hlavní důvod změny bylo hledání odlišného zvuku pro nové album. Standa Valášek nahrál celou řadu zvukově skvělých věcí, proto jsme si vybrali jeho, i když to k němu máme trochu daleko (300 km), ale v době internetu to není zas takový problém - spoustu věcí jsme řešili na dálku.

V obou studiích se nahrávali v podstatě jen bicí a dělal mix plus mastering. Ostatní nástroje a zpěvy nahrával Bertrám ve svém studiu a produkci jsme si dělali sami. Co se týče nahrávání bicích: v Biotechu se nahrávalo ve středně velké čtvercové místnosti. Kromě klasických mikrofonů tam byly ještě dva roomové mikrofony a jeden speciální páskový mikrofon, který snímal zvuk místnosti. Prostor nebyl moc vytlumený, proto je zvuk docela živelný. V Šopě se nahrávalo na velkém pódiu sokolovny s vysokým stropem. Dozvuk Standa upravuje nastavením opony a snímá dvěma páry roomových mikrofonů - jeden pár je před bicími přímo na pódiu, druhý v sále. Zvuku bicích to dodá výborný prostor a zvuk je proto velmi živý a přitom "velký". Ještě dodám, že Standa používá ještě jednu vychytávku pro zachycení nejhlubších basů kopáku -  reproduktorový snímač vlastní výroby. Na obou nahrávkách používám stejné bicí se stejným oblaněním (činely jsem trochu obměnil), tak si můžete zvuk sami porovnat.

A kdybych měl vypíchnout typické znaky obou studií, shrnul bych to takto: Escon Waldez z Biotechu dělá živelný moderní zvuk s velkou mírou komprese, hojně používá špičkové analogové přístroje, kterých má požehnaně. Standa Valášek z Šopy umí udělat kvalitní (nejen) tvrdý zvuk, pěkný prostor, má cit pro hudbu i pro používání "dochucovadel" (kompresorů, limiterů atd.), jeho zvuk je velmi muzikální a přitom průrazný. Obě studia používají nejmodernější software, VST atd. S oběma pány byla spolupráce příjemná.

Berete použití prostředků upravujících hlasitost a v důsledku i dynamiku záznamu (zmíněná limitace a komprese) jako výhodu? Někteří hudebníci a vydavatelé ve světě už od nich upouštějí, vznikají petice fanoušků upozorňující na ničení hudby právě těmito masteringovými praktikami…

Medák: Použití komprese by mělo sloužit jako lepidlo, aby nahrávka držela po kupě a "tlačila". Samozřejmě je to dobrý sluha, ale zlý pán. Dnešní trend je kompresory spíš nadužívat, aby se nahrávka prosadila v chytrých mobilech, Youtubu, podcastech, rádiích atd… Nahrávky s malou kompresí můžou dnešní internetové generaci přijít "tiché" a znějící zastarale, a proto zvukaři i samy kapely chtějí natlačenou nahrávku, která nezapadne. Tohle je ale "problém" i velkých světových kapel a nelze než doufat, že se trend časem obrátí. O tzv. loudness war už jsem slyšel. Je zajímavé porovnat alba od jedné kapely v průběhu několika desetiletí. Slyšel jsem třeba srovnání starých desek Iron Maiden s těmi novými i s přiloženými grafy a ten rozdíl je propastný. Staré jsou tiché, ale dynamické, nové hlasité, ale ploché. Bohužel nelze vyhovět zároveň audiofilům i běžným posluchačům, proto jsem osobně pro nějaký kompromis, o který se snažíme i s První Hoře.

“Imaginarium” vám vydala Štěpánka Kubíčková pod Kontra Production, což je agentura starající se o vícero kapel, ale vydává pouze vás. Čím to?

Urza: No, Štěpánce se do toho moc nechtělo, protože s deskou jsou spíš starosti, ale nakonec jsme ji přemluvili :) O desku se hezky stará, ale nic moc z toho nemá, takže vydávat i jiným kapelám se jí po právu asi nechce. I když kdo ví, teď má v agentuře i "velká" jména, třeba se na to vydávání bude někdy soustředit ve větším, to by byla spíš otázka na ni. Takhle je to docela ideální, všechno máme "pod jednou střechou", společně to konzultujeme…

Album vyšlo jako bezvadně zpracovaný digipak, což je ve vaší diskografii novinka, doposud jste se drželi klasické jewel case edice. Proč ta změna? Zvažovali jste - s ohledem na aktuální nálady v hudebním světě - i edici na gramodesce?

Urza: Na booklet Imaginaria jsem docela hrdý, je to takové malé velké výtvarné dílo naší dvorní malířky a grafičky Petry Komárkové, která nám dělala booklety ke všem deskám kromě „Na úpatí“. Digipak jsem navrhl já, protože mně osobně se tenhle formát líbí nejvíc, a nakonec jsme se na něm shodli všichni. Nesouvisí to s tím, že by to byl nějaký "trend", on ten klasický obal je taky fajn… digipak ale připomíná takovou malou knížečku a já jsem tak trochu bibliofil. O gramodesce taky uvažujeme a zřejmě ji v příštím roce zrealizujeme, protože se na to skutečně ptá čím dál víc fanoušků. Jenomže problém je, že vydání LP je pořád ještě relativně drahé, a zatím se nám neozval žádný vydavatel, který by s tím chtěl pomoct. Tak třeba některý zrovna čte tenhle rozhovor…

Jak probíhá spolupráce s Petrou? Má od vás nějaké pokyny pro práci, kostry skladeb, na základě kterých tvoří? Dohodnete se vždy na výsledném vizuálu? Přece jen jsou vaše obaly netradiční a dokážu si představit reakce typu „tak tohle teda ne!” A otázka poslední - jak obecně hodnotíte grafickou podobu tuzemských rockových / metalových nahrávek?

Urza: Petra tvoří nezávisle, jen si poslechne nějakou ukázku a na základě toho něco navrhne. Potom společně vybereme z několika variant a booklet doladíme. Je to výborná malířka a její tvorbu všichni v kapele obdivujeme. Už proto si nepřipouštím, že by někdo mohl při pohledu na náš booklet říct „tohle teda ne“. A pokud ano, tak takový člověk ať si radši ani nepouští obsah, to už by byl tuplem pohoršen. Já sám jsem vyštudovanej histerik umění, takže na vizuální stránku desek hodně dám a myslím, že je to nedílná součást celku. Krásné obaly z pera malíře Martina Velíška mívají tradičně Už jsme doma, podmanivý booklet měla v posledních letech např. deska The Sick Rose od Moniky Načevy… Naopak vrchol dekadence představují obaly českých hudebních velikánů jako Maxim Turbulenc, Eva a Vašek... to bývají opravdové lahůdky pro nejotrlejší fajnšmekry.

Medák: Je vidět, že se setřela hranice mezi českými a zahraničními kapelami a na obalech si i u nás dávají hodně záležet. Líbí se mi třeba obaly SSOGE, Atari Terror, Bruno Ferrari, Dying Passion, Už jsme doma....

Máte dojem, že fanoušci ocení všechnu tu práci a váš vklad do nahrávky? Obecně mám totiž pocit, že vedle několika nadšenců, kteří v životě vytváří a hledají kvalitu, je tu velká většina konzumentů čehokoliv, hlavně aby to levné a bylo toho hodně. Občas mě to skoro děsí…

Medák: Doufám, že se deska bude našim fanouškům líbit a že třeba osloví další lidi, které zajímá tvrdá alternativní hudba. Někdo možná nový materiál neskousne na první poslech, ale ať tomu dá čas! Až desku párkrát protočí, třeba se mu vryje do hlavy a objeví další skryté vrstvy a hudební fórky.

Pro člověka, který poslouchá mainstream nebo se o hudbu moc nezajímá, bude naše album možná trochu oříšek, resp. tito lidé si asi ani nevšimnou, že vyšlo, ale pro ně to neděláme. Občas se také pozastavím nad tím, co se masově poslouchá a vyhrává v lidových anketách, ale snažím se nad tím povznést. Pak mně je ale trochu líto, že skvělá alba, která nejsou žádný underground nebo extrém a mohla by být pro „obyčejného“ posluchače přístupná (rozhodně tím nemyslím nás!), zapadnou. Jako příklad by se dala uvést povedená deska od Marty Töpferové, o které moc lidí neví. Hudební byznys je neúprosný, ale ze současného stavu bych nevinil jen rádia nebo vydavatelství - ti prostě jen poskytují to, co masový posluchač chce, což jsme mohli vidět na posledním tragickém Slavíkovi.

Urza: Tak tohle je otázka, kterou řeším velmi často. A myslím, že v kapele jsme na tom podobně - střídají se stavy totální skepse a naopak nadšení a pýchy na to, že stojíme a budeme stát na okraji. Z většinového hudebního - a nejen hudebního - vkusu je mi upřímně šoufl. Zaplať pánbů za všechny, kdo tvoří jinak, kdo hledají vlastní cesty, kdo to dělají upřímně a bez touhy nadělat z toho jenom prachy…

Hledíte pozitivně vstříc budoucnosti? Ať už té vaší, kapelní, osobní, nebo té řekněme společenské?

Urza: Začnu od konce. Společenský vývoj - aspoň ten tuzemský - moc růžově nevidím. Osobně jsem velký nepřítel komunismu a radikální levice a nedokážu odpustit těm, kdo způsobili, že od koryt moci se zase ozývá děsivé chrochtání bolševiků, bývalých estébáků a podobné svoloče. Taky velmi trpím například šíleným nárůstem automobilismu, ničením prostředí, nekontrolovatelným rozrůstáním měst a ubýváním tolik cenné volné krajiny… zkrátka jsem nešťastný z té všeobecné neúcty k přírodě, k Zemi i ke kulturnosti lidského prostředí.

Čím dál víc se pak vzdaluju lidem, jejich názorům, jejich návykům, jejich vkusu. Čím dál víc si buduju svůj vlastní vzdušný svět plný hudebních a jiných tvůrčích plánů a v tomhle mém vlastním světě se budoucnost naštěstí rýsuje docela pěkně. Jsem totiž snivec, a to je můj velký dar. A kapelní budoucnost si taky ještě pořád rýsuju pozitivně - dokud nás to všechny v Hoři bude bavit jako dosud a dokud nás budou podporovat fanoušci. A ten poslední bod ještě zdůrazním a podtrhnu - budoucnost Prvního Hoře závisí hodně právě na fanoušcích! Pokud pro vás naše tvorba něco znamená, podporujte nás. Kupujte naše desky, šiřte naši muziku, choďte na koncerty a někdy nám třeba taky napište nějaký komentář. Nejsme žádná velká kapela, takže potřebujeme cítit bezprostřední podporu.  

Medák: Snažím se věci vidět pozitivně, ale jsem realista, takže to moc růžové nebude :)