Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Amorphis - Tales From The Thousand Lakes

AmorphisTales From The Thousand Lakes

Bhut10.2.2018
Zdroj: nejdřív pálené později originál CD
Posloucháno na: přístrojích tomu určených
VERDIKT: Když dnešní velikán Relapse vydával pohádky tisíce jezer od Amorphis, možná ani netušil u jak velkého díla stojí. Zásadní album hudebního světa od kapely, která po vydání desky otočila kormidlem do jiných vod.

Jednou z kapel, která během své kariéry dokázala převléknout kabát, jsou Finové Amorphis. Osobně si je řadím mezi ty spolky, které na prvních albech zněly zcela odlišně a jinak, aby pak s nějakou přelomovou deskou přetočili kormidlo do zcela jiných peřejí. Spolu s tím obvykle vede i grafická stylizace loga i image kapely jako takové. A abych nezůstal nic dlužen, můžeme jmenovat jména jako Tiamat, Anathema, Paradise Lost, Therion, The Gathering a další. Spoustu zarputilých konzervativců vám stejně poví, že uznává jenom první desky kapely (a to klidně může jít i o Metallicu nebo Arakain). Osobně to mám dost nestálé a vyjmenované kapely ctím téměř bez ohledu na příslušné období. Ačkoli zrovna ti Amorphis mi po změně fazóny už tolik nepřirostli k srdci jako jejich první dvě desky. A právě o té nejkouzelnější si dnes něco povíme.

 

Minulost skupiny spadá do žánru melodického doom metalu s jasným podstavcem deathu. Respektive ta melodičnost nádherně rozkvetla právě na albu Tales From The Thousand Lakes. Není divu, když už má titul tolik pohádkový název a lyricky se opírá o kultovní epos Kalevala, což je velká studnice inspirací (nejen) pro severské kapely dodnes. Vlastně i obal desky samotné je takový náležitě výpravný, přesto mysticky chladný a díky vyobrazenému mjölniru napovídá i o pohanství. Však autor malby je Sjlvain Bellemare, který se mimo jiné zasloužil i o obálky veličin jako Morta Skuld, Impaled Nazarene, Blasphemy, Rotting Christ nebo Kataklysm. Je to přesně ten druh obalu, který v devadesátkách letěl. Spoustu detailů a důležitých znamení. Velkolepost díla rozhodně nestála na minimalismu, ale snažila se sdělit něco víc a trochu tím rozvinout i příběh alba.

 

 

Deska byla vydána roku 1994 a hudebnímu světu nabídla zase trochu jiný pohled na drsný žánr death metal. Náležitě jej propojila s melancholickým doom metalem a neopomněla ho odlehčit až rockovou melodičností včetně čistých vokálů. A teď jsem právě prozradil to, co je na téhle desce asi to nejuznávanější – čistý zpěv. Ačkoliv se ho všehovšudy dočkáme jen velmi málo, skvěle prořízne příslušnou náladu a výtečně obarví konkrétní plochu. Znalcům nejspíš začne v hlavě tančit melodie refrénu klipovky Black Winter Day a je to tak správně. Onen hlas patří hostujícímu Villemu Tuomiovi, který v roce 2004 stál u zrodu projektu Raskasta Juolua, ke kterému se vzhledem k žánru a počtu členů zdráhám přistoupit blíže. Vedle vokálu však nesmíme opomenout ani výrazný přínos kláves, které se nebály utvářet stěžejní melodie a zásadní motivy jednotlivých skladeb. Občas sklouzly k veselostem, jindy podbarvily tajuplnou atmosféru. Vše lemuje tvrdý murmur s vypravěčským frázováním hlavního vokalisty a tvrdý zvuk kytar.

 

Tuhle desku považuji za jednu ze zásadních zejména pro svůj hudební svět, který mi dopomáhal profilovat vkus. Vždycky se mi líbil ten mrazivý kontrast pomalejšího a naléhavého death/doomu s čistým vokálem a hravými klávesami. Mělo a dodnes to má svoje kouzlo, a když se zadaří něco v podobném duchu zaslechnout u jiných kapel, vždycky to nepřímo dává vzpomenout na pohádky tisíce jezer. Když jsem si pak po čase pořídil CD do poličky, mělo i bonusový obsah, který album natáhnul o materiál ze singlu Black Winter Day a cover Light My Fire od The Doors. Všechny skladby sice spadaly hezky do zajetého stylu a nijak nepřebíjeli zbytek, ale už mi to nedávalo ten pocit komplexnosti původní zažité verze. Takže album vypínám přesně po dohrání své předurčené a stěžejní plochy, navzdory tomu, že Light My Fire zní vážně dost obskurně, což mi obvykle ani tak nevadí.

 

//Víte, že… Amorphis byla první kapela, kterou kdy kdo přidal na Metal Archives? Hezká zvláštnost, která ve výsledku vlastně nic neznamená.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 12.2.18 14:22odpovědět

Psát další komentář o důležitosti této desky asi nemá cenu. Amorphis nahráli trochu jiný doom metal, trochu jiný death, než bylo v té době zvykem a vlastně to byl i celkem odvážný krok. Tyhle věci ještě nebyly tak zažité. Jejich koketování se všemi možnými žánry se nakonec nejvíce rozprostřelo na Elegy, což je nadžánrovka jako prase. A hodně jinde než "Jezera". O vývoji téhle kapely by se dalo mluvit dlouho, já to nevidím tak zle, poslední řadovku nadále považuji za vynikající.

Danny / 12.2.18 9:36odpovědět

Hustý a dobrý jak med. Zásadní nahrávka.

LOrd Owl / 12.2.18 7:38odpovědět

v tehdejších vodách jako Amorphis pluly i jiné zapadlé veličiny... např. Cemetary, Dissection, Grave ... no a v letech 95-96 přišla vlna, která smetla na dlouho všecko....

Lomikar / 11.2.18 10:17odpovědět

Album, které přežilo všechny mé změny hudebního vkusu a chutí. U každého songu mě baví sledovat, jak je to celé strašně klavír-friendly.

Garfield / 10.2.18 22:44odpovědět

Amorphis uznávám asi tak do alba Am Universum, později už se moc přimkli ke komerci. Jo jo, to jsou ještě ta stará dobrá alba...

Lacrimas / 10.2.18 13:46odpovědět

Naprostý kult!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky