Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mike Oldfield - Return to Ommadawn

Mike OldfieldReturn to Ommadawn

Ruadek10.7.2017
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Úžasný návrat k jedné z nejlegendárnějších desek své doby. Dvě kompozice a opět přehlídka precizně vybrané palety nástrojů v rukou génia, jehož návrat je větší, než by se mohlo zdát.

Velké desky velkých umělců se nerodí každým dnem, dokonce ani měsícem. Je jich sotva pár za rok. A takovou deskou byla i legendární Ommadawn od Oldfielda v roce 1975. Mike ji jako první a jedinou nahrál ve své domovině Hergest Ridge, tedy na hranici mezi Anglií a Walesem. Původní Ommadawn byl jakousi instrumentální poklonou svému domovu, Mike použil velkou škálu dobových nástrojů příslušících tomuto kraji a dal si velmi záležet na duchu a atmosféře nahrávky. Široké spektrum nástrojů ho definovalo, však už měl v té době za sebou Tubular Bells a neméně kompozičně rozmáchlé Hergest Ridge, též odkazující k jeho domovině (přičemž se ale nahrávalo paradoxně jinde). Velkou událostí pro fanoušky tohoto génia jistě muselo být v poslední době to, že se Mike vrací ke svému legendárnímu počinu a to dokonce s tím, že to pojme v podobném stylu…

 

Návrat ke kořenům své tvorby. Tak nějak by se dalo nové album shrnout a nebylo by vlastně asi moc co dodávat. Jakkoli lákavá, či naopak nezáživná se mohla příznivcům tohoto umělce zdát jeho tvorba posledních, řekněme deseti let, ty musí jeho současný počin vrátit časem nazpět. Jemné perkuse, prolínání kytarových linek a jeden zásadní motiv, co všechno pojí. Pokaždé zahraný na jiný nástroj, jinak vygradovaný a jinak pojatý. Doslova učebnice progrese v podání mistra. Nemyslím tím inovativní proces, ale umělcův jasný rukopis, který slovo progresivní krásně definuje. Najdu-li si totiž ve slovníku slovo progresivní ve vztahu k muzice, najdu tento text: „vyznačující se vyšší délkou a složitostí písní (výpravnější texty, dlouhé instrumentální pasáže), odchýlením se od tradiční struktury (kdy se pravidelně střídají sloky s refrény), proměnlivostí rytmů a melodií, užíváním více hudebních nástrojů.“ A přesně tahle bych popsal mnoho Mikeových alb, včetně toho posledního.

 

 

Return to Ommadawn je opět přehlídkou luxusně nazvučených nástrojů, kde na všechny hraje jeden jediný člověk (což snad tady nikoho nepřekvapí). Ten výčet nástrojů je obrovský, tady bych jen rád zmínil, že na původním Ommadawnu si Oldfield ještě nechal pomáhat, zatímco v současné verzi už ne (tedy ne přímo s nástroji). Deska opět stojí na dvou dlouhých kompozicích, což se u Mikea v historii nejednou opakovalo a mě to dokonale sedí. V porovnání s původním Ommadawnem najdu řadu společných prvků, včetně stejných motivů, a to dokonce dovedených do gradace a vrcholu v podobnou dobu. Mike navazuje na staré dílo v množství odkazů, nijak samoúčelně nevykrádá sám sebe, ale rozvíjí své původní nápady dál a jinam, než to udělal kdysi. Což je jeden z nejpříjemnějších způsobů, jak na sebe dvě desky navázat. A to podotýkám, že tyto dvě desky mají mezi sebou 42 let!!!

 

Jako zajímavost přidávám info ohledně toho, že tuto nahrávku můžete zakoupit nejen jako CD a LP, ale i jako verzi s DVD nosičem navíc. Tam vás čeká tato deska v provedení 5.1 surround mix, na který vznikl nový mix desky. Edice má celkově hodně povedený obal, takže její koupě by mohla být v nějaké takto povedené svěratelské edici poměrně zážitkem. Za sebe mohu říci, že jeho originální desky mají vždy povedený vnitřek a vyzdvihuji koncertní provedení na double dvd obou dílů Tubular Bells. To je hodně příjemná věc.

 

Když jsem viděl kdysi Mikea naživo, jak tam střídá ty desítky nástrojů s elegancí sobě vlastní, byl jsem dojatý. Bylo to turné k desce Guitars a měl s sebou na turné i své děti, které mu pomáhaly rozeznít „bells“. Mikeovi je úctyhodných 64 let a já si říkám, že bylo akorát na čase, aby se začal vracet a vzpomínat na svá velká díla. A taky, že z toho tentokrát vynechal nekonečné návraty k Tubular Bells, kde začal vykrádat sebe sama až příliš okatě. Když v současné době slyším tyto dvě skvostné kompozice, málem abych zamáčkl slzu v oku. Tak silné mi to připadá, ta paradoxně tichá deska s legendárním zvukem kytar a prolínáním motivů. Přes všechny experimenty moderní doby, přes Mikeovu etapu hledání nových směrů, je tohle to nejkrásnější, co ještě mohl vytvořit. Nevím, nakolik tohle může ocenit člověk neznalý Mikeovy celé tvorby, jako jeho letitý fanoušek ale tleskám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

stimílek / 17.11.17 16:15odpovědět

Nádherná deska

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky