Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Black Metal - předehra ke kultu

Black Metal - předehra ke kultu

Garmfrost25.7.2021
Druhý díl blackmetalové historie Předehra ke kultu Dayal Patterson postavil na rozhovorech. Věnuje se v něm tomu, co se nevešlo do prvního dílu, nebo se mu nemohl z nějakého důvodu věnovat. Ač je kniha rozsahem velice útlá, hloubkou za prvním dílem rozhodně nezaostává a nemá pouze doplňkovou roli.

Druhý díl blackmetalové historie – Předehra ke kultu je koncipován odlišně než Pattersonova prvotina Evoluce kultu. Zatímco Evoluce je encyklopedií protkanou útržky rozhovorů, Předehra ke kultu je tenoučkou brožurkou, v podstatě fanzinem, jak jsem už někde četl. Na pouhých 130 stranách Dayal Patterson prohlubuje to, co v prvním díle nastínil a nezbyl mu čas a prostor hlouběji rozvést. Sám autor tuto knihu nazval miniknihou avšak důležitého významu. S tím musím souhlasit.

 

Při četbě prvního dílu mi chyběla spousta kapel, pro black a jeho vývoj nepostradatelných. Chyběla mi v něm alespoň zmínka o dění na různých scénách. Každý, kdo se o dění na metalovém kolbišti zajímá, ví, že přes nepopíratelný vklad a dopad norské a potažmo švédské scény tady od prvopočátku byly i jiné, neméně důležité a rozsáhlé. V první řadě Finsko nebyli pouze Beherit, Řecko - Rotting Christ a Francie – Legie. Stále doufám, že na všechno dojde a je třeba pouze vydržet.

 

1

 

Jelikož Dayal Patterson byl redaktorem přispívajícím do časopisů jako Metal Hammer nebo Terrorizer, k metalu a muzikantům má blízko. Má přehled a schopnost látku podat s lehkostí, nadšenectvím i velkým přehledem. Předehru ke kultu rozdělil do čtrnácti kapitol, přičemž každá představuje rozhovor s jednou kapelou. Konečně přišly na řadu finské kapely. Máme možnost přečíst si interko s legendami extrémní zábavy Impaled Nazarene a dvojicí, která měla na dění nejen finské scéně velký dopad – Beherit s hrdlořezi Archgoat. Evidentně si lidé stěžovali na absenci Satyricon, což Patterson sám v předmluvě zmiňuje a proto leckoho zajisté potěší pokec s Frostem. A to nejen o Satyricon, ale také 1349. V knize samozřejmě nechybí Mayhem s Marduk. Rovněž více prostoru dostali Hades Almighty, Gorgoroth, Sigh, což jsou všechno kapely, jimž se Patterson věnoval i v prvním díle. Mimo zmíněné mě velice potěšila kapitola Blackmetalové Finsko. Ale ani rozhovory se Skitliv, Sigh, Taake, Clandestine Blaze nebo Enthroned nejsou k zahození. Hehe.

 

Tím, že se v knize autor věnuje pouze pár interpretům, jdou v některých případech dost do hloubky a čtenář si tak může udělat obrázek o tom, co kterého muzikanta žene k tvorbě, co pro něj znamená black metal a hudba všeobecně. Malý prostor je tedy plně vyvážen množstvím informací a nakažlivou čtivostí. Rovněž mi připadne, že překlepy z prvního dílu se v Předehře ke kultu takřka nekonají a brožovaný formát knize rovněž prospívá.

 

2

 

Evoluce kultu mě svoji intenzitou a vypravěčským umem zkombinovaným s názory muzikantů dostala do kolen. Musím však přiznat, že minikniha Předehra ke kultu, která je spíše doplněním a rozvedením Evoluce mi svým fanzinovým stylem a výběrem kapel imponuje daleko víc. Nedovedu si nyní představit, kam nás Dayal Patterson zavede v dalším pokračování. Už se ale moc těším!


Napsal: Dayal Patterson

Překlad: Ondřej Šmejkal

Žánr: historie, hudba

Obálka českého vydání: Ondřej Šmejkal

Grafická úprava a sazba: Ing. Tomáš František Hanzl

Vydání první

Vydavatelství: MetalGate, z.s.

Počet stran: 130



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky