Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V případě Pipes and Pints nemám strach, že byste netušili, o kom bude řeč. Možná, že právě ve chvíli, kdy jsem psala tyto řádky, kalili jste na tenhle český punk na Blatenském festu. Pro letošek mi návštěva Blatné bohužel nevyšla, nicméně PaP jsem slyšela nesčetněkrát, takže každé slovo píši s osobním nadšením a vlastním názorem vybudovaným za těch pár let. Vlastně, když zabrousím do mých prvních návštěv akcí, oni byli první, které jsem slyšela naživo. Pojďme se na ně podívat trochu víc z blízka.

Každý máme svůj sen. Ten Vojtův byl založit si kapelu, která bude míchat punkrock se špinavým folkem. Ve dvou jde vše lépe a tak to dopadlo tak, že potkal Tomáše, který měl úplně stejný sen, okořeněný ještě o vášeň pro country a rock´n´roll. Sny by si měl člověk plnit, a tak kluci nezaháleli a na přelomu roků 2007/8 založili kapelu, která se nejdřív prezentuje čtyřskladbovým demem. Jsou to jedny z nejznámějších hitů, které na koncertě zazní snad pokaždé. Možná že díky nim se zalíbili i v zahraničí při svém prvním tour po střední Evropě. Jak už to ale bývá, po nějakém tom pátku dochází na změnu sestavy. Sen dudáka Vojty a kytaristy Tomáše stále trvá, a tak se mění pouze lidi kolem. Pevné jádro je posíleno o bubeníka Lukáše Vincoura, který se kvůli kapele stěhuje z Moravy do Prahy. A kdo že má onen úžasný, lehce chraplavý hlas, pro Pipes and Pints zcela nepostradatelný? Odpověď zní: Syco Mike, který se k nám do Česka přesídlil se svým psem Tequilou. V této sestavě, po měsíčním zkoušení přišlo na řadu jejich společné bezejmenné EP, a právě to odstartovalo jejich vzrůst. Odehráli desítky koncertů, na kterých je doprovázel už i nový člen kapely, baskytarista Ondra Balvín. Zahráli si nejen po boku The Porters, Born To Lose nebo například Deadline, ale koncertovali také sami.

Největší úspěch jim podle mého názoru zajistil nespočet koncertů na podporu nového CD “Until We Die“. Songy z téhle desky zněly v rádiích po celém světě a dokonce si získaly prestižní příčky v žánrových žebříčcích i mimo republiku. TV Očko je nominovalo na objev roku 2009 a jejich klipy se objevovaly v tomto televizním pořadu každou chvíli. CD bylo k dostání jak u nás (Wolverine Records), tak i v Americe (Unrepentant Records). Byť se na jejich demu nachází ty největší hity, songy z téhle desky se jim hravě vyrovnají. Ze začátku si vás tahle smečka zlehýnka načne intrem “The Gael“, které se nese v duchu svěží znějících dud a hromovitě dunících bicích. To vás navodí na tu správnou vlnu, která se láme o druhou skladbu “Let´s Go“, která je naopak charakteristická říznými kytarami a svižnějšími bicími. To vše je zpečetěno Mikeovým chraplákem a doprovodnými dudami. Všechny ostatní skladby se vezou na stejné vlně a tím nám album po necelých čtyřicet minut parádně graduje. Zvuku nelze nic vytknout. Mezi mnou nejlépe hodnocené skladby alba patří určitě “Kensington Club“, “Braveheart“, “Bad Times“ a “Criticized“, kterých se na jejich koncertech nemůžu nabažit. Dokáží fanoušky nepopsatelně rozbouřit a tak tomu bude, dokud nezemřou.

Kapela se obula do hudební branže s maximálním nasazením, protože takhle rychlého vzrůstu dosáhne málokdo. Jak se ale říká: rychlý vzrůst, rychlý pád. Maximální oddanost kapele si začala vybírat svojí daň. Mike se rozhodl kapelu opustit a vrátit se zpět do Kalifornie. Práce s kapelou, která je na vyšší úrovni, pro něho začala být stresující. Ten úspěch byl na něho příliš rychlý a šok z tolika koncertů a pozornosti přestal zvládat. A tak začal hon na nového zpěváka a musela to být celkem slušná dřina. Ono nahradit nenahraditelného není vůbec snadný úkol. Nakonec ukončil pátrací trápení sám Mike, kterému se začalo evidentně stýskat, a po necelých dvou třech měsících od posledního koncertu se vrátil zpět. Bylo třeba vytvořit nová pravidla, aby vše fungovalo lépe, a tak se začaly dělat mezi jednotlivými koncertními zastávkami pauzy. Začala se objíždět větší města, ve větších časových intervalech.

V roce 2011 začaly přípravy na druhou řadovou desku. Popravdě jsem tenkrát byla na pochybách, protože jakmile se povede první deska vyšperkovat do naprostých maličkostí, těžko lze pak takový úspěch překonat a fanoušky něčím překvapit. To si všichni dobře uvědomovali, a tak si na pomoc přizvali kalifornského producenta, Dariana Rundalla, který spolupracoval s kapelami jako Pennywise nebo Suicidal Tendencies. Po skládání materiálu se v roce 2012 vše přesunulo na tři dubnové dny do pražského Sun Studia. Závěrečný mix a mastering byl dokonán v Kalifornii. V létě pak probíhaly přípravy na vydání a objížděly se festivaly. Kapela se objevila na předních evropských festivalech, mezi které patří Rebellion, Punk Rock Holidays. A nezapomnělo se ani na místní Mighty Sounds a Keltskou noc.

CD “Found and Lost“ spatřilo světlo světa v listopadu roku 2012. Byť se deska povedla, mé nadšení z té první určitě nepřekonala. Pořád slyším na koncertech raději starší skladby než ty nové. Možná je to tím, že už je mám zkrátka tak zažité a ty největší kalby jsem zažila právě za znění těch starších. Přesto měla deska mezi fanoušky obrovský úspěch a kladná ohodnocení. Akademie hudebních cen Anděl ocenila desku žánrovou cenou za nejlepší desku roku 2012 v kategorii punk / hardcore.

Kapela podporuje kampaň GNWP a vymezuje se proti neonacismu a rasismu. Na vinylu vyšla nevydaná skladba z nahrávání “Found and Lost“ pro kompilaci “Our Music – Our Scene“, která byla nahraná na podporu anti-rasistické kampaně GNWP.

Jedna z věcí, které si na PaP cením nejvíce je, že jsou stále věrní svému osobitému stylu. Hrají a dělají přesně to, co je baví. Těžko je lze zaměnit s jinou kapelou.