Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Dayal Patterson a Sakis Tolis - Non Serviam

Dayal Patterson a Sakis Tolis - Non Serviam

Garmfrost9.6.2019
Třicet let na scéně... To chce oslavu a pořádnou. Jednatřicet let pak knihu. Dayal Patterson spolu se Sakisem Tolisem se ve svém díle dostali až na dřeň.

Rotting Christ oslavili v minulém roce třicet let na scéně! Za dlouhé tři dekády, které utekly jako voda, se toho přihodilo jak uvnitř kapely, tak na scéně docela dost. Sakis se svými kolegy patří mezi ty zarputilé, velice pracovité a bohatě obdarované múzami. Publicista a spisovatel Dayal Paterson (Black Metal: Evolution Of The Cult, Black Metal: The Cult Never Dies Vol. One a Black Metal: Into The Abyss) ve spolupráci se Sakisem a Themisem Tolisovými, ale i Jimem Multilatorem a Morbidem, zmapoval celou dobu existence Rotting Christ až po současnost. Pojďme se mrknout, jak se jim to celé podařilo.

 

Autor této výpravné publikace se rozhodl zpracovat téma formou rozhovorů. Sám vstupuje do textu čistě sporadicky, pouze aby čtenáře uvedl do světla událostí. Slovo mají oslovení hudebníci, členové Rotting Christ minulí i současní, známé osobnosti z metalového světa, ti svými komentáři přispěli k barvitému obrazu bohatého díla ikony helénského metalu se vším všudy.

 

úryvek

 

Úvod knihy patří seznámením s prostředím vzniku kapely. Zavede nás až do dětství a dospívání bratrů Solisových, kteří stejně jako jejich dlouholetý souputník, basák Jim Multilator, neuměli moc hrát a dle svých slov do black metalu museli teprve dorůst. První hudební pokusy se rodily pod názvem Black Church, což měl být žalostný heavy metal. Asi to nebylo nic moc. Až posléze s novým názvem Rotting Christ vsadili kartu na divoký mix grindu s deathem a punkem pod vlivem raných Carcass, Hellhammer, Venom a Bathory. Pro mě tyto skutečnosti jsou velice zajímavé, protože o existenci Rotting Christ jsem se dozvěděl z mého pohledu už v roce 1993, kdy vyšlo tajemstvím opředené první dlouhohrající album Thy Mighty Contract. Zarazilo mě tehdy, že se o Rotting Christ mluví jako o kultovní skupině, byť měli na kontě pouze jedno album. Nikdo mi neprozradil, že mají za sebou velice bouřlivý vývoj a právě kultovní dema, díky kterým se jim v podstatě klaněl undergroundový svět. O těchto časech až po vstup do velkého světa v podobě třetí desky Triarchy of the Lost Lovers a podpisem s Century Media vypráví největší část knihy a jsem za to moc rád. Zbývající etapa je velice slušně zmapovaná médii, ale grindová, potažmo raná blacková éra byla až doposud zahalená mýty a tajemstvími. Internet nebyl a časopisy nebo ziny se o kapelu ve větší míře začaly zajímat až v půli devadesátých let.

 

úryvekII

 

Jak Sakis, tak i ostatní jsou ve svých výpovědích velice upřímní. Vcelku přímočaře se přeneseme desetiletími po současnost, ale právě díky naprosté upřímnosti je možné vytvořit si obrázek s odhodlanými adolescenty, postupně se měnící v sebevědomé umělce, respektive světoznámé muzikanty, kteří ani ve chvílích největší slávy nezapomněli na undergroundové kořeny, ani odkud vzešli. Naprosto přesně a krásně je vykreslen okamžik, kdy nadšencům vstup do mainstreamu a natáčení v profi studiu málem zlomil vaz a kdy si Sakis uvědomil, že je na všechno sám a že pokud chce dál existovat, musí nejen tvrdě makat, ale nemilosrdně si stát za svým. Vskutku poutavé čtení je nádherně doplňováno raritními fotografiemi, plakáty a front covery. Kapitoly jsou členěny podle jednotlivých nahrávek. Ty jsou nejen pitvány autorem, je zde obálka, kompletní tracklist, sestava, studio, jsou představeny okolnosti vzniku, členové odhalují své tehdejší pocity, vzpomínají i na méně příjemné okamžiky. Autor knihy oslovil i známé osobnosti metalové scény (Grutle Kjellson, Fernando Ribeiro, Ross Dolan, Dani Filth, Johan Edlund atd.), kteří přišli do styku s Rotting Christ, nebo jimi byli ovlivněni a ti pak přispějí svojí troškou do mlýna.

 

úryvekIII

 

Jakožto letitý příznivec Rotting Christ jsem nečekal, kolik nového a podnětného se ještě můžu dozvědět a jak moc mě tato kniha, za kterou českému vydavateli MetalGate srdečně děkuji, bude při čtení bavit. Přirovnal bych ji k akční beletrii na hranici artu, psychologie a dramatu a vlastně i fantasy. Hehe. Byť jsem zaznamenal na pár místech překlepy a občasné češtinářské přehmaty, neřeším to, je mi to jedno. V ničem mě to nerušilo ani neuráželo můj jemnocit (sám píšu jak dacan). K recenzi jsem dostal brožovaný formát publikace, ale k dispozici je i varianta s pevnou vazbou, trikem, nášivkou a trsátkem. Pro nás fetišisty jsou podobné legrácky opiem a nutností. Pakliže jsem až doposud Rotting Christ miloval a neustále se opájel jejich diskografii, po přečtení se moje závislost ještě prohloubila.

 


 

Autoři: Sakis Tolis a Dayal Patterson

Žánr: biografie

Obálka a grafická úprava: Dayal Patterson

Front cover photo: Ester Segarra

Překlad: Ondřej Šmejkal

Jazyková redakce: Rosie

Vydání: První, Brožované

Počet stran: 296

Vydává: MetalGate, z.s. v dubnu 2019

Originál: Non Serviam The Official Story of Rotting Christ, nakl. Cult Never Dies and Crypt Publications 2018



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky