Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Potřeba dnešního článku vychází především z re-edičních aktivit vydavatelů, které by se daly shrnout poměrně jednoduše - cokoliv, co ve své době na gramodesce nevyšlo, vydat na vinylu. Ještě nedávné období patřilo jednoznačně CDčku a jednou z jeho mnoha výhod oproti gramodesce je vyšší minutová kapacita. Přesněji řečeno, na běžné CDDA (compact disc digital audio) lze nahrát 80 minut audio záznamu, což je ve srovnání s 12” gramodeskou řezanou na rychlost 33⅓  zhruba dvojnásobek. Přibližně dvacetiminutová kapacita jedné strany je rovněž omezena typem záznamu a konkrétně u taneční hudby, s výrazným podílem nízkofrekvenčních zvuků, se tato kapacita úměrně snižuje až na cca 11 minut.

Mnohé kapely se rozšířených možností CDčka chopily pochopitelně s chutí (což není divu) a tak běžná délka CD nahrávek dosahovala a samozřejmě stále dosahuje přibližně hodiny. Problém dnešních re-edicí těchto alb na gramodeskách lze z hlediska délky záznamu rozdělit na dvě části: vydání na dvou gramodeskách a pak vydání na desce jediné. První možnost je samozřejmě nákladnější  pro vydavatele a v důsledku dražší pro zákazníka, ale nijak omezující co do kvality záznamu. S možností druhou může být potíž.

Motivací, proč i delší nahrávky vydat na jedné desce, je beze sporu cena. Výrobci vinylů jsou proto nuceni na poptávku trhu reagovat a se vzniklou situací si poradit, což samozřejmě činí, ale vždy je „něco za něco” (ostatně to platí ve všem a všude). V případě dlouhých desek je jejich zvýšená kapacita vykoupena nižší kvalitou zvukového záznamu a s ohledem na použitý způsob úpravy je tato degradace méně či více zásadní. Přehled standardně používaných řešení je zhruba tento:

1. změna geometrických parametrů drážky, prakticky prováděná snížením její šířky limitně až na 40 µm pro galvanoplastiku (tzv. DMM - direct metal mastering) a snížením vzdálenosti dvou sousedních drážek na 10 µm

2. efektivní využití místa na desce díky řízení drážkové rozteče. Tato metoda se začala rozvíjet v 60. letech, kdy byly konstruovány první řezačky umožňující flexibilně měnit dříve fixní vzdálenost drážek dle jejich geometrie. Tuto metodu si lze představit jako “zasouvání” sousedních drážek do sebe a celý fígl je v přesnosti provedení, která se odvíjí od kvalit použitého softwarového i hardwarového vybavení.

3. snížení amplitud (výchylek) signálu snížením jeho celkové úrovně, čímž se samozřejmě sníží hlasitost desky a tím odstup užitečného signálu od šumu

4. snížení amplitud u nízkých frekvencí, které jsou v drážce největší. Jedná se vlastně o variaci předchozího bodu, ovšem s tím rozdílem, že tento zásah ovlivňuje zvukový obraz nahrávky.

5. část nízkých frekvencí rozmístěných ve stereu převést do mona. I tento postup změní barvu zvuku, ale nikoliv tak zásadně jako případ (4). Výjimečně lze do mona převádět i celé zvukové spektrum a to v rozsahu 0 až 100 %.

6. dodatečný audio mastering za pomocí komprese a limitace například basů nebo i celé nahrávky. Jde o nejcitelnější zásah do signálu a může být relativně prospěšný, jen když je proveden kvalifikovaně, v opačném případě lze jeho dopad na výsledný záznam považovat za jedenáctou ránu egyptskou.

7. často zůstává nevyužita možnost, kterou má v rukou sám vydavatel. Jde o dramaturgii desky, počínaje vhodným rozdělením záznamu na obě strany desky tak, aby hrací doby nebyly příliš rozdílné i za cenu změny pořadí skladeb. Podaří-li se přitom exponované skladby umístit na obvod desky, může to k dobrému výsledku pomoci velmi významně.   

Nejlepšího výsledku lze dosáhnout vyváženou kombinací všech výše uvedených, ale i dalších opatření a jejich uplatněním v potřebné míře individuálně na jednotlivé skladby, a to i s ohledem na jejich umístění na obvodu nebo blíže ke středu desky. Podobný přístup je používán například u českého výrobce vinylových desek GZ Digital Media v Loděnici, kde je rovněž vyvíjen poměrně unikátní software, pomocí něhož lze mj. objektivně vyhodnotit nejen dodaný podklad, ale i vliv následných úprav. Je ale třeba dodat, že fyzikální zákony překročit nelze, je ale možné je co nejlépe využít.

Z doposud napsaného je nejspíš jasné, že navýšení časové kapacity gramodesky jde v mnoha případech ruku v ruce se zásahem do zvuku, který může být relativně citlivý a pro běžné přehrávání nikterak limitující, ale rovněž může být výrazně destruktivní a příjemný poslechový zážitek může proměnit v lamentaci nad zbytečně utracenými penězi. Jde o míru a pak o zkušenosti výrobce, jak jinak. A samozřejmě o náročnost posluchače, což je v dnešních časech problém zdaleka největší.

Obecně proto platí, že u hudebních nahrávek delších jak 45 minut a vydaných na jediné gramodesce se vždy vyplatí obezřetnost a předběžná opatrnost. Možnost pustit si desku dopředu před utracením několikasetkorunové částky je k nezaplacení, protože šance na úspěšnou reklamaci takového zboží / zmetku je zatím stále malá.