Článek: Hidden Orchestra

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Hidden Orchestra - profil kapely

Ruadek21.3.2014

Jazzový odér a zcela nepřehlédnutelné mazlení se s elektronikou, mnoho perkusí a hledání nových zvukových sfér. Z Hidden Orchestra už je dávno velká kapela, srovnatelná s velikány žánru. Celý tento pozoruhodný soubor vystoupí začátkem dubna v brněnském klubu Fléda a to je jedinečná příležitost vidět jinak poklidnou nu-jazzovou kapelu v nečekaně bouřlivém setu hnaném dvěma bicími sestavami.

Na začátku i na konci stojí jediný člověk, okolo kterého se odehrává vše – Joe Acheson. Původně především tvůrce podkresů pro reklamu a rádio, které tvořil ve svém vlastním domácím studiu v Edinburghu. A když už je řeč o Skotsku, pak tento severní cíp Achesonovy domoviny má na hudbu nepopiratelný vliv. Severská hudba umí být chladná a zároveň plná emocí, vše hodně svým způsobem specifické. Achesonovi Skotsko učarovalo, z hudby Hidden Orchestra (dále HO) je cítit zvláštně filmová atmosféra perfektně popisující blízký vztah místních lidí k přírodě. Člověkem číslo dvě jest Achesonova manželka, vystudovaná houslistka Poppy Ackroyd. Ta vedle HO sama rozjíždí vlastní sólovou kariéru a pod svým jménem produkuje výrazně experimentální hudbu, kde dominují – jak jinak – její brilantně zvládnuté housle. Vraťme se ale k HO, kteří v té době ještě neměli žádný pohon, který je dnes jednou ze zásadních předností. Nevím, jak přirozeným způsobem se sestava rozrostla ne o jedny, ale hned o dvoje bicí, nápad to byl ale geniální. Kapela získala větší výrazový rejstřík a naživo ji to nakoplo obrovským způsobem – právě díky tomu dokáží být na koncertech bouřlivější a daleko více explozivní směsí než na řadovkách.

O debut se postaral prestižní britský label Tru Thoughts, pod kterým vydávají i velká jména jako jsou Bonobo nebo Quantic. Že se to Tru Thoughts bohatě vyplatilo, asi není třeba se rozepisovat. Od debutu Night Walks se stali hvězdami současného nu-jazzu a vedle velkých jmen, jakými jsou například Jaga Jazzist nebo Cinematic Orchestra, rozhodně nevypadají jako jejich chudší příbuzní. V současné době se k jejich stylu dají přirovnat i debutující Slowly Rolling Camera, kteří mají podobnou atmosféru, zároveň ale větší důraz na klasický jazz. Night Walks ze všeho nejvíc připomíná to, na co ve svém názvu odkazuje – tedy soundtrack k noční výpravě ať už městem nebo přírodou. Soundtrack zvláštně temný, emocionální, koketující tu a tam s elektronikou nebo jazzovými postupy.

Desátý měsíc roku 2012 znamenal pro HO vydání druhé desky, slyšící na jméno Archipelago. Atmosféra zůstala zachována, celek je více kompaktní, hudba více rozjetá a jaksi barevnější – a to i přes studený odér severské krajiny. Deska je prostoupena výraznou orchestrací, která tvoří spíše atmosféru, než aby dominovala základní struktuře skladeb. Dvoje bicí a slušně nahoru vytažená basa šlapou a nezastaví se, zvukomalby přitom srší všude okolo. Archipelago znamená pro HO zásadní posun vpřed, ačkoli to možná nebude na prvních pár poslechů tak znát. Na desce hostuje i famózní Floex a to ve skladbě Flight, klasicky na svůj prvořadý nástroj, kterým je klarinet. Tato spolupráce ale zdaleka neskončila, Floex s HO nejen že odjel jejich turné, ale nechal si zremixovat i skladbu z aktuálního EP Gone, které jej představuje v trochu jiném světle. HO mají rádi remixované verze, které dokáží jejich hudbu ukázat v dalších variacích a více experimentálním duchu. To dokazuje i Archipelago Remixes EP vydané v roce 2013. Nakonec dodám ještě další příjemný fakt ohledně nevšedních kooperací - HO remixovali i další zajímavý český projekt, a to Clarinet Factory. Ti mi přišli například ve spolupráci s Alanem Vitoušem jako nadčasová věc, která tady nemá obdoby.

HO vystoupí na svém turné 2. dubna v brněnském klubu Fléda a za sebe mohu tento koncert doporučit jako nevšední hudební zážitek. Dvojice bicích, hodně našlapaná elektronika a celkové vizionářství jsou něčím v dnešní době unikátním, což mi jistě mnoho fanoušků potvrdí. Takže hurá na výlet do jiných dálav…

Relevantní linky pro ty, kteří chtějí vědět víc:

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 27.2.20 13:51

Vezmu to velice zkratkovitě přes hodnoty DR z MP3 / 320kbps. Vím, není to úplně směrodatný, ale i tak dostatečně vypovídající. Zde se kapela posunula na průměr šest. Na Budhovi jsou dvě skladby, který jsou na hodnotě pět a jde to slyšet, že tam něco hraje ještě míň, respektive víc. To, že kapela přešla z totálně přebuzený produkce (DR 3 a 4) trpící naprosto všemi nešvary proti kterým loudness war jde, na něco relativně poslouchatelnýho bych asi neprezentoval jako nějaký prozření v rámci loudness war nebo obecně v rámci jakékoliv „dynamiky“ zvuku v rámci metalu, protože ta nahrávka stále stojí na opačný straně spektra. Momentálně je trend takovej, že dost nahrávek je na DR 7 (už i Rutan si dal, zdá se, říct). Takže v rámci atmosferickýho metalu je DR 6 stále „krásně“ ořízlá nahrávka, která není přebuzená za hranici poslouchatelnosti. Mně osobně by třeba zajímalo, jak se kapela poučila směrem k vinylovému vydání. Spousta lidí to nepozná, nedocení, ale to si myslím, že je druhořadá věc a na jinou diskuzi. Ohledně dynamiky. Nový Ad Nauseam bude nahrávka, kde se o nějaké dynamice a přirozeném zvuku půjde bavit. Ale třeba i "raw master by Trey" posledních Morbid Angel je vlastně velice povedená věc.