Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Otevření se, jímž kapela rázně vykročila novým směrem je plné otázek a zamyšlení. A vůbec prvním dojmem je překvapení. Kazeta, jež byla zasunuta do staršího stroje a rozehrála své první tóny, zní až příliš odlišně od toho, na co jsem byl doposud zvyklý a co jsem původně očekával. A to jsem ji pořídil na základě prvních pochvalných recenzí, které o posunu jinam hovořili víc než jasně. Zpočátku mi není jasné, jestli se mi tohle všechno líbí a dobrou náladu začínají křivit pocity rozladění. Takhle přece nemůže doom metalová kapela znít... Co se to děje? Zároveň přemýšlím, že tuhle hudbu bych v klidu mohl pustit rodičům, kteří by si mohli přestat aspoň na okamžik myslet, že jsem propadl extrému, garážové produkci a všeobecně negativnímu smýšlení...

''Eternity'' je jako pohled do zahrady, za kterou se v dálce ztrácí dlouhá alej ovocných stromů. Vypadá to, že vede velmi velmi daleko, ale na její konec nelze dohlédnout, protože se ztrácí v mlze. V kraji panuje brzký podzim, rána jsou už chladná, a tak procházka směrem k lákavé scenérii nebude nalehko. V uších zní Vincentův hlas plný prozření a nutí spolu s lehce zastřenými tóny k dumání. Postupně se častěji a častěji přistihnu jak jsem spokojený s tím co se na ''Eternity'' odehrává, jak si pamatuji jednotlivé postupy a dopředu vím, co bude následovat. Je to jedno z alb, které přiměje k názoru, že není třeba být hrubým okovaným metalistou, odsuzující kde co a kde koho. Odkrývá duši rockera, nakloněného experimentům a neprobádaným polohám. Ty se pak všechny stejně spojí v jednu jedinou. Jde o hudbu, ne o křečovitý postoj, který je vše jen ne rozumný a zdravý. ANATHEMA ukazuje své další, volnější kroky a je sdílím.

Mám rád kapely, které o své tvorbě uvažují, chtějí ji posunout a nespokojí se s málem současnosti, v některých horších případech dokonce minulosti. Tyhle kapely totiž sami, tím co produkují a jak se mění jejich vyjadřování, donutí k tomu stejnému přemýšlení samotného posluchače. Ani ten se rázem nespokojí s málem a hledí kupředu. Najít nový a u některých přímo revoluční směr vlastní tvorby musí být povznášející pocit. Tak jako v životě by neměl člověk jen přešlapovat na místě a kdesi v ústraní přežívat den za dnem, tak i život kapely nestojí na jednom legendárním riffu. I když výjimky se najdou, to každý víme a neznámou lze lehce dosadit.

Díky albu ''Eternity'' (zejména jemu a pár podobně odvážným oné doby) jsem ukončil své vadné přesvědčení a zatuhlost v metalu obecně. Díky němu jsem znovu objevil staré rockové kapely a jejich posvátná alba, na které jsem v zaslepení zcela rezignoval. Vše jsem si pak pospojoval a zřejmě tomu tak skutečně bude, když řeknu, že od té doby jsem otevřen čemukoli. Nastalo totiž období znovuhledání, tak jako v samotných posluchačských začátcích. S tím rozdílem, že již nehledám kořen, ale jdu jeho spletitými prorostlými rameny dál, hrabu hlouběji a drn po drnu odkrývám zem. Není nic zábavnějšího a harmoništějšího, když už je hudba koníčkem na celý život. Je věčná, stejně jako je v mém nostalgickém pohledu ANATHEMA a jejich ''Eternity''.