Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mnoho vody proteklo Otavou navzdory suchům i vedrům, než jsem se opět dostal k milovanému rozjímání v černě očouzené kapli, abych konečně přichystal další díl, tentokráte s číslicí 32. Ve výběru a sledu událostí posledních dní, týdnů i měsíců jsem však na chvilku pozastavil shon, neboť ze všech stran po různu skloňovaný termín „AI“ mi zamotal ruce. Příkladně: měl jsem přichystanou kapelu Veneficus Sarcina, u které mě velice zaujalo album Being And Morbidity, ale fakt, že jednočlenný projekt chrlí jednu nahrávku za druhou, mě trochu zarazil. Teda ne, že by to v black metalu bylo něco anomálního, ale v kontextu výše uvedeného jsem prostě zpozorněl. To samé, a v mnohem masivnější míře, se stalo s kapelou Draugveil. Té jsem nakonec věnoval recenzi a jisté zamyšlení nad celou problematikou. Zpětně pak, v propojení toho všeho, cítím, že v jednom díle Kaple došlo i k představení skupiny, která možná je výplodem AI, respektive ta hudba, že ano. Ale jistotu nemám, jen pocity. Ačkoliv se pocitově, technicky i jinak může všechno jevit jako super kapela, raději dám přednost něčemu, co buďto víc smrdí naprostým neznámem, nebo je alespoň snadněji uvěřitelné, že je to „reálná“ kapela. I to je jeden z důvodů, proč nový díl Kaple na sebe nechal tak dlouho čekat. Schválně si zkuste poslechnout ten projekt Veneficus Sarcina — ono to není špatné, ale nějak jsem najednou pozbyl jistoty. Ale vraťme se k oblíbenému: trojice blackmetalových saní (jako že saní ve smyslu netvorů, ne saní k zimním radovánkám) a jedna kaple již čeká na váš průzkum.

Winselmutter
Schattentod In Der Leibeswelt

2025

Německo
MA / BC

Pro fanoušky: Chevallier Skrog, Angantyr, Kalmankantaja

Krásně syrové a od prvních chvilek okamžitě podmanivé. Fakt. Stačí dvě minuty prvního songu a hned víte, která tluče. Určitě zaujme vokál, který je sice patřičně zastřený a obdařený jeskynním efektem, ale najdeme v něm celkem dobře znatelné emoce, se kterými se majitel hrdla potýká. No, vlastně musím říct majitelka, protože je z toho cítit, že jde o ženský hlas. Ale nebojte se nějakého fádního skřehotání nebo depresivních výlevů. Má to takový správně agresivní, afektovaný a hysterický podtón — naprosto adekvátní vůči zlostné hudbě, která se valí svižně a bez příkras. Krásně to šlape, skučí a trýzní, což je u takového odtažitého black metalu žádoucí. Na to, že jde prakticky o zhola novou kapelu, jejíž členové pravděpodobně nemají další aktivity, je to až překvapivě silný materiál. A takové střípky vyloženě miluju. Některé pasáže vskutku umí chytit za srdíčko příjemnou náladou nebo šlapavým rytmem. Ta muzika je dravec — šílený dravec s nepříčetným rykotem, který ale nebrousí za hranu snesitelnosti, jako to dělá třeba taková Anguished (které se mimochodem v budoucnu hodlám věnovat v nějakém retro díle). Je to všechno totiž dobře ukočírované a zároveň uvěřitelně zahrané, že vyloženě vidíte před očima koncert té kapely, ideálně stylizovaný do netypických prostor, ze kterých čiší trocha toho nebezpečí a strachu. Na druhou stranu taková pecka jako Redemption, respektive kapela ji nazývá Part II: Redemption, umí zacloumat s doomovou náladou a její vláčné až mrtvolné tempo podkreslené civilním chorálem je vyloženě k sežrání.

Thanatorean
Ekstasis Of Subterranean Currents

2025
Polsko
MA / BC

Pro fanoušky: Blut Aus Nord, Adaestuo, Thantifaxath

Takovou drobnou zárukou už by mělo být samotné vydavatelství, kterým je I, Voidhanger Records — taková obskurní mašinérie na divnokapely, hluk, zanícenou mystiku a každý, kdo má v poličce nějaké CD z jejich dílny, je už předem zatracen jako heretik a kacíř. Stejně jako předchozí kapela, i tahle je vyloženě mladá a touto nahrávkou si tak sahá na první velkou desku. Jen s tím personálem je to už trochu ostřílenější. Duo autorů se totiž potkalo ve výborné kapele Cultum Interitum, o které jsme hovořili v pilotním díle tohoto seriálu. Takže tu máme další podtržení zajímavosti a pozornost už by měla být adekvátně napřímena. Někdy je třeba použít trochu protichůdná popisování kapel, aby se jejich tvorba zvídavému zájemci lépe přiblížila, a tak mi prosím odpusťte a pochopte, že když napíšu, že tohle je přirozený a smysluplný, lehce disonantní, avantgardou prosycený, psychedelií pokropený black metal. Rozhádanost tu totiž má jakýsi ucelený rámec, řád a formu. Na první dobrou se to může jevit jako celkem nezáživný lomoz, ale já tam cítím pestrost, barevnost a těžkoprostupnou slupku, kterou je zatěžko rozklížit, aby na povrch vysvitlo zlatavé jádro. Hutnost skvěle koření vokál a hradba kytarových kratochvílí, které kvílí a táhnou celou náladu do vlastní režie. Bude to možná hned zkraje těžké vydržet, ale podvolte se, ponořte se do toho. Podle mě je to opravdu silná nahrávka avantgardně laděného blacku. Cítím z toho i lehké dotyky Blut Aus Nord a taková asociace přece nemůže zůstat bez povšimnutí.

Sarastus
Agony Eternal

2025
Finsko
MA / BC

Pro fanoušky: Whoredom Rife, Watain, Naglfar

Vždycky, když lovím nové kapely do tohohle článku/seriálu, se nemohu vyhnout finské scéně, která mi v posledních letech přijde, co se blacku týče, maximálně silná a podmanivá. Prakticky se nedá sáhnout vedle (nebo jsem měl jen štěstí) a všechno má něco do sebe. Tahle lokace tu muziku prostě má v sobě a je úžasné si to propojit a uvědomit. Fascinující. Kapela Sarastus je však z dnešního výběru nejstarší, neboť existenci píše již desátým rokem. Album Agony Eternal je v pořadí třetí velkou deskou a má nepřirozeně obrovskou sílu zaujmout. Je to celkem paradox, neboť jde o veskrze obyčejný, léty prověřený, možná až otřepaný styl, ale když se něco dělá s patřičným fortelem, tak to prostě stojí za to. Řemeslný kumšt je vždycky potřeba náležitě ocenit a Sarastus mají mé úplné doporučení. Od první vteřiny to jede úplně samo a člověk jen zírá, jak je možné, že ten stroj ani jednou nezadrhne. Perfektní. Samozřejmě, že velkou výhodou jsou melodické kytary, které tomu nepřiznaně šéfují, ale nejen to. Občas jsem si dokonce vzpomněl na výborné dílo Words Of The Master od Sekhmet. Zcela hudebně míněno, samozřejmě, abych nebyl špatně pochopen. A sakra, po dlouhé době konečně v nějaké vypalovačce slyším UGH! Naprostá nutnost! Každá další skladba přinese nějaký chytlavý motiv, zajímavý moment — zkrátka prvek, který vás ohromí a jen prodlouží úžas. Fantastická nahrávka.

Kaple Nejsvětější Trojice

Občas se najdou místa, která od prvního pohledu dýchají historií a člověk by si rád poslechl nějakou dějepisnou linku, která takovými body procházela. Ale rovněž se stává, že o takových místech je informací pramálo, prakticky žádné, nebo jen útržkovitě zkratkovité. Zrovinka takovým neduhem trpí právě Nový Čestín, kde se dozvíme akorát to, že je tu zajímavý zámek s přilehlou kaplí. Všechno v současnosti v neutěšeném stavu, ačkoliv o zámek se kdosi stará a nějakými krůčky se jej pokouší přimět k velkému nadechnutí a probudit zde nový život. S kaplí je to horší. Ta zeje prázdnotou, ale zvídavému oku neunikne skrze dveřní skulinku alespoň jeden úhel zajímavého pohledu do jejího nitra. Takové malé nakouknutí však přinese mnoho pestrého a hned si vysvětlíme proč.

Existuje projekt LandArt, který do takových míst umisťuje působivé umělecké instalace (asi nejznámější jsou „duchové“ respektive Věřící v kostele v Lukové). A právě i Nový Čestín a zdejší kaple se může něčím takovým pochlubit. Zdejší dílo nese jméno Má mysl a stojí za ním Štěpánka Kotková, která o něm říká toto: „I když se toto místo může zdát opuštěno a zapomenuto, člověk tu stále pociťuje úctu a respekt (bohužel ne všichni stejně silně, jak je vidět na devastaci kostela). Ať už to je úcta k minulosti, či k vyšší moci, je to nepopiratelné. Cosi tu ‚visí‘ ve vzduchu. Člověk to cítí. Je to tak zjevné, ale přitom neuchopitelné. Obklopena těmito pocity jsem věděla, že právě „TO“ tady chci zhmotnit. „TO“, to je všechno − energie, proudy myšlenek, modlitby, prosby, duše, oblaka kadidel, andělé, boží přítomnost… Je to kostel samotný − jeho aura.“

Ale abych neochudil dychtivé historiky, tak zrekapituluji milníky, které jsem se o tomto místě dozvěděl. Kaple byla údajně vystavěna roku 1695 na popud Viléma Běšína z Běšin. Běšínský rod pravděpodobně založil a delší čas držel právě i zdejší zámek (původně statek). Letopočet založení odpovídá období baroka, což je sloh, který je ze stavby patrný dodnes. Zdá se, že od té doby kapli nepostihl žádný zásah k přestavbě. U zámku tomu bylo jinak. V letech 1878 – 1891 dochází k razantní přestavbě do pseudogotického stylu, o což se zasadil Rudolf Jan Arnošt hrabě z Meraviglia-Crivelli. Tím dohledatelná historie končí, jelikož se blíží věk dvacátého století, kde je řada osudů takových staveb prakticky totožná: ani jedna z válek, nepřinese nic obohacujícího a následující komunistický režim už vůbec ne. Teprve současnost přeje jisté obrodě. Takže až pojedete z Klatov směrem na Horažďovice (aj Strakonice), tak kousíček za Mochtínem vás určitě upoutá mohutná zámecká stavba v jejíž těsnosti se krčí polorozpadlá kaple.

Fotografie jsem pořídil 15. listopadu 2023