Článek: Nedělní poslech 100

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 100

Victimer3.3.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sundecay a její EP "Gale".

Jubilejní stý Nedělní poslech posíláme do kanadského Ontaria a zdravíme kapelu Sundecay. Jejich druhé EP Gale zanechalo v mém povadlém doomovém srdéčku jisté stopy poutavosti a projev, jímž se kapela prezentuje, hezky pálí ve tváři. Chvíli pěkně nakopne, aby za chvíli přece jen lehce ztlumil volume a vydal se víc atmosféricky a klidněji, než by se po prvním songu mohlo zdát. Sundecay sice nevydrží kopat po celou půlhodinku Gale, ale energie z nich přímo sálá.

A může za to hlavně první song, ten je určující. Jmenuje se Heavy Motions a zdá se, že by mohl hýbat horami. A když ne jimi, tak aspoň verandou chaty s pěkným výhledem, nebo s kuchyňským náčiním při pečlivé přípravě obědu. I oběd je přece rituál. A když se během jeho přípravy pustí ta správná muzika, jde to jako po másle. Kdo však máslo nerad, nechť volí jinou přípravu, sorry jako. Fakt je ten, že se čas od času i v jasně předimenzovaném a dávno překonaném psychedelickém doomování zjeví něco jako přízrak a umí to slušně dušené atmo pěkně podebrat.

Zda tuhle kapelu vnímat jako malý přízrak, nechme zatím stranou, ale rozhodně volí cestu, které by šlo věřit. A o tom to dnes je. V jejich hudbě je něco, co zvedne pozornost a je trošku jedno, jestli to zrovna bortí futra, nebo to klidně pluje korytem řeky a vzhlíží ke skalám, pod kterými to svádí k zastavení a rozdělání ohně. Sundecay mě baví. Jsou takoví jistější, než spousta dalších nohsledů, kterým stačí drhnout, co někde slyšeli. I Sundecay mají svě kořeny jasně dány, ale nechávají je růst po svém. Takže... Dopřejte nám tu stovku Nedělních poslechů a zároveň to zkuste s těmito Kanaďany.

// Není úplně jasné, kdy to Sundecay poprvé rozbalili ve zkušebně, ale na kontě mají dvě mini nahrávky a ani jedna nezní špatně. Ta druhá dokonce skvěle. Pojmenovat jejich doom lze klidně jako psychedelický, stoner nebo progresivní se špetkou post metalových prvků. Že by zafungovalo spojení starých dobrých Pentagram se žhavou přítomností Pallbearer? I tak to můžeme klidně brát...

Kapela: Sundecay
Album: Gale (EP)
Styl: psychedelic doom metal
Vydáno: 11/2018
Země: Kanada
Vydavatel: DIY
Odkazy: bandcamp / facebook / youtube

Sestava:
Derek Hoffman - baskytara
Julian Vardy - bicí
Mark Chandler - kytara
Brian Scott - kytara
Rich Pauptit - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.