Článek: Nedělní poslech 113

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 113

Jirka D.22.9.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Big Scenic Nowhere a jejich album Dying on the Mountain.

Když vám někdo do mailu pošle cosi o nové kapele Big Scenic Nowhere, nic moc to s vámi neudělá. Když si ale přečtete, že za ní stojí dvojice Bob Balch (Fu Manchu) a Gary Arce (Yawning Man) a že hrají jak jinak než stoner / psychedelic rock, začnete vnímat o něco pozorněji. A když se pak dopátráte toho, že jako hosté se na desce objevují Nick Oliveri, Per Wiberg, lidi z The Well, Thomas Jäger z Monolord a další zajímavé osobnosti scény, zvědavost naroste zásadním způsobem. Ostatně ofiko řeči hovoří takto:

From the brain trust of revered desert rock veterans Gary Arce (Yawning Man) and Bob Balch (Fu Manchu) comes psychedelic stoner rock outfit Big Scenic Nowhere. As friends and pioneering legends in the desert rock scene of the early 90’s, Arce and Balch have performed in the same circles for decades, and now have teamed up with a few friends for a project that gives new life to the experimental and collaborative spirit of the early “generator parties” that launched the scene nearly 30 years ago.

Dying on the Mountain coby výsledek jejich (a nejen jejich) spolupráce je uváděno jako EP, přičemž obsahuje dvě skladby a dosahuje více jak pětadvaceti minut. Ta první je dvacetiminutová, ta druhá potom vypadá jako takový bonus, ale je v tom nevinně. První věc plyne se samozřejmostí poklidného večera s dobrým pitím, kdy nesledujete čas a prostě jste. Má skvělé vokály (vícehlasy), výborně vystavěné kytary a mnohem víc než o stoner rock jde o psychedelii, která vás odfoukne kamsi do meziprostoru podobě jako věci od My Sleeping Karma. Druhá skladba je jinde. Je mnohem zpěvnější (řekl bych Thomas Jäger), mnohem víc se blíží definici jednoduché rockové skladby a klidně by mohla vyjít zkraje devadesátek a všechno by bylo na svém místě.

Celek pak představuje poslech bez postranních myšlenek na pokrok a progres, které by v tomto případě cílily mimo. Nic takového nebylo zamýšleno, nekoná se a desku tak ocení především ti, kterým je blízká zmíněná scéna, její kapely a její veteráni. Současně i poklidnější forma žánru, protože ani rychlejší věci a energie třeba zmíněných Fu Manchu se na této nahrávce neobjevují. Obě skladby na Dying on the Mountain přísahají na věrnost, ale její naplnění si diktují po svém a nenechávají se ničím nijak ovlivňovat. Průšvih nakonec - do dnešního dne nebyla zveřejněna žádná pořádná ukázka, takže nedělní poslech s pořadovým číslem 113 bude bez poslechu. Na bandcampu vydavatele se album snad objeví (vychází 27. září, mimochodem vinylová deska byla vylisována u nás v Loděnici), takže sledujte a vyčkejte. Dík.

// Update 27. září

Tak ukázka je na světě, poslouchat můžete tady:

Kapela: Big Scenic Nowhere

Album: Dying on the Mountain

Styl: stoner rock

Vydáno: 09/2019

Země: USA

Vydavatel: Blues Funeral Recordings

Odkazy: bandcamp vydavatele / facebook

sestava:

Dying on the Mountain (Parts 1 and 2) / Altered Ages

Bob Balch - kytara

Gary Arce - kytara

Nick Oliveri - baskytara

Bill Stinson - bicí

Per Wiberg - klávesy

Tony Reed - zpěv, klávesy

Ian Graham - zpěv

Lisa Alley - zpěv

Jim Monroe - perkuse

Towards the Sun

Bob Balch - kytara

Gary Arce - kytara

Mario Lalli - baskytara

Bill Stinson - bicí

Tony Reed - zpěv, klávesy

Thomas Jäger - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.