Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 116

Nedělní poslech 116

Victimer20.10.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Weeping Sores a její debutové album False Confession.

Tahle neděle nebude možná ani tak překvapivá nebo neznámá, jako spíš sázka na kvalitu. False Confession je velmi zajímavá debutová placka nedávno založeného tria Weeping Sores, jehož členové ovšem disponují dostatkem zkušeností odjinud. Vzpomeňme na technický death metal Pyrrhon, jenž má na svém kontě tři alba a v jehož řadách mužská část Weeping Sores, tedy dvojice Moore - Schwegler, působí. Pak je tu ještě zmínka o jménu Seputus, smrťácké černotě, kde si oba pánové svou sehranost a přátelství prohlubují. Protřelou dvojici muzikantů doplňuje jemné stvoření Gina Hendrika Eygenhuysen, jenž má na starosti housle a je tak rázem jasno, že v divokém doom metalu Weeping Sores to bude ona, kdo se pokusí zjemnit projev a obrousit hrany směrem k melancholii a stínům na duši.


Jinak je tvorba Weeping Sores docela hukot. Syrový, a i ve chvílích nastolené křehkosti, prostý sladké uhlazenosti. Tahle trojka nehraje typický doom metal. Na to je v jejich hudbě příliš mnoho deathu, aspoň na můj vkus ano. Nelze přehlédnout ani kapku hezky rozehrané psychedelie v jinak technicky vyspělé hře. Technika a celkově trnitější cesta budiž hlavním poznávacím znamením kapely. Vokálním vládcem alba je hluboký murmur, takže i po této stránce dostává melancholie dost zabrat a často bývá spláchnuta do kanálu.


Letmá přirovnání k My Dying Bride moc přesná nejsou a bude to spíš reakce na užití houslí a celkově dřevního projevu, jenž nad Weeping Sores drží prapor. Jinak si obě kapely hrají každá na svém písku. V MDB je až příliš skutečného i teatrálního zmaru, aby mohla být ukojena duše smrťákova, jenž brousí kosu nad hrobem a zas tak tragická mu celá situace nepřipadá. Spíš si odplivne, nakopne náhrobek a začne lamentovat. Blíž mi přijdou třeba takoví Ophis...


False Confession je album, které zpočátku jen pomalu rozplétá svůj příběh a tváří se poněkud staticky, nejednoznačně. To je ovšem velmi povrchní popis. Postupně vyjevuje další místa a okamžiky, které všechny následující poslechy posouvají výš a extrémně metalová duše prolévající svůj předem zatracený život skrze spojení smrti a zkázy je rázem infikována. K dispozici je téměř hodina velmi slušného materiálu, jehož pravé místo mělo být původně mezi klasickými recenzemi, ale zvítězila nutnost poukázat na nové, nepříliš skloňované jméno.


Jedinou výtku směřuji směrem k obalu, který ve mně, kromě pocitu nic neříkající barevné patlanice, nevyvolává bohužel vůbec nic. Autorce se omlouvám... Přednější je však hudba, a ta v případě Weeping Sores velmi sympaticky pulsuje a nabádá k dalším a dalším seancím. Snad jich bude ještě hodně. Gratulace k debutu, který rozhodně na tomto místě doporučuji a vítám na scéně. Vhodnějšího místa, než u našich Nedělních setkání, tady ani není. A byl bych velmi rád, kdybychom se v budoucnu setkali ještě aspoň jednou. Pro doomové fanatiky, kteří rádi tvrdší pojetí a silný otisk death metalu, je debut Weeping Sores povinnost. Zbystřete, lekce jedna právě začíná!

 

 


Kapela: Weeping Sores
Album: False Confession
Styl: death / doom metal
Vydáno: 9/2019
Země: USA
Vydavatel: I, Voidhanger Records
Odkazy: bandcamp / facebook


Sestava:
Stephen Schwegler - bicí
Doug Moore - kytara, baskytara, vokál
Gina Hendrika Eygenhuysen - housle



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky