Článek: Nedělní poslech 118

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 118

Jirka D.15.12.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu The Doghunters a její album Splitter Phaser Naked.

Jestli občas s takovou chutí píšeme o tom, jak se ta která kapela trefila vydáním svého nového alba do ročního období a počasí za oknem (stačí si všimnout, kolik doom metalu vychází na podzim a zkraje zimy), tak v případě německých The Doghunters nelze jinak než napsat pravý opak. Vydat tuhle muziku v prosinci je tak trochu provokace. Jejich desku si umím víc než kdy jindy představit v létě, někdy v pozdním odpoledni nebo zvečera, kdy to člověku po celodenním vedru začíná zase trochu myslet a celkem instinktivně se sune k místu, kde má nachlazené lahváče.

The Doghunters band Co tahle kapela hraje? Tak především rock, který snese přívlastky jako lehce psychedelický, tak trochu funky, hodně s nádechem retro, takže pokud vám sedli svého času takoví The Strokes, tohle by se vám mohlo líbit. The Doghunters nejsou tak dobří, nejsou úplná kopírka, ale to retro v jejich zvuku slyšet je. Stejně jako je vidět na obálce, kde vyobrazená nahotina evokuje téměř sto let staré nálady a narozdíl od dnešní vyhublé módy láká na příslib pohodlného sexu. Hmmm.

Hudebně kapela staví na celkem jednoduché rockové šabloně, kterou v mých uších táhne nahallovaný zpěvák, historizující klávesy a pedály na kytarách. Občas vše seskládané do svižné kompozice, s jednoduchou, ale naprosto účinnou rytmikou, občas lehce přehnané nad rámec slušného vychování (závěr Make It Happen), většinou ale ve středním až pomalejším tempu, v poklidu a s rozvahou. Brzdou zcela snadného poslechu může být to, že kapela se snaží vyvarovat těm nejtriviálnějším postupům, nesází na jednoduché, rytmicky šlapavé a energické skladby a dost často si spíš hraje pro sebe a tvoří bez ohledu na první dojem. Výhodou je, že se snaží využít potenciál všech nástrojů, experimentuje se zvuky, s efekty a pokud budete trochu trpěliví, album se umí odměnit.

Bez ohledu na z toho plynoucí komplikace a očividnou snahu kapely neznít jako trapná kytarovka na studentský majáles, je Splitter Phaser Naked pořád především poslechovou deskou. Nelze za ní, pod ní, v ní ani nikde jinde hledat cokoliv většího, nějaké přesahy a nové obzory. Nejsou tam. Poslech na pohodu, to dokážu slíbit. A jsou chvíle, kdy to prostě stačí.

Kapela: The Doghunters

Album: Splitter Phaser Naked

Styl: psychedelic rock / funky / retro rock

Vydáno: 12/2019

Země: Německo

Vydavatel: Tonzonen Records

Odkazy: bandcamp / facebook / homepage

Sestava:

Schäng Anakonda

Peter Silie

Marquito Ferrero

Miami Vince

Theo Van Heuss

+ hosté

Nahrávka byla webu Echoes poskytnuta hudební agenturou Creative Eclipse PR.

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.