Článek: Nedělní poslech 121

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 121

Victimer2.2.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Blue Hummingbird on the Left a její debutové album Atl Tlachinolli.

Prokletý facebook. Na sklonku roku jsem ve spojení s labelem Iron Bonehead narazil na roční zúčtování jednoho extrémně laděného maniaka a postupně se prodíral jeho žebříčkem zkažených hodnot. Ve výčtu jeho oblíbenců jsem narazil také na jméno Blue Hummingbird on the Left a už po prvních tónech jsem měl se svou vrozenou zlomyslností až nebezpečně jasno. Tento typ odkrývání starých kultů mi bude po vůli. Blue Hummingbird on the Left jsou zanícení mezoameričané uctívající staré tradice a zvyky Aztéků. Mají pudy válečníků a skrze zhýralou temnotu black metalu provolávají k nám obyčejným smrtelníkům slávu starých mýtů.

Jejich debutové album mě prakticky ihned odrovnalo nekompromisním spojením démoničnosti, podzemní špíny a síly pohanských tradic, která je zde zastoupena víceméně pocitově, než aby na osud nahrávky nahlížela z první linie. Tedy až na výjimky typu rozjezdu v songu Rain / Campaign. Jinak je Atl Tlachinolli především mrzká vášeň, ze které čpí aura a duch starobylé surovosti black metalu, jenž určuje pravidla. Albu nejsou cizí ani nevtíravé melodie a solidní porce chytlavosti, ale i tyhle parametry podléhají animální síle, která album pohání. Ta hraje prim. Epika je zašpiněna, tančit se nebude a louče po stěnách jsou pro holky. Tady poteče jejich krev a atmosféru obětování protne jen bláznivý ryk posedlých démony dávné kultury.

Blue Hummingbird on the Left jsou krutí šamani, kteří se s tím moc nepárají. Žádné velké úvody a seznámení s prostředím, jen tvrdá pohanská pravda a neúcta. Podzemím se kromě občasných halekání rozléhají vokální echa, vyštěkávaná do tmy a znějící tak stereotypně, až si na ně člověk prostě zvykne. Patří tam. Kdo rád starobu podobně orientovaných Volahn, jistě najde zálibu i v Blue Hummingbird on the Left. Povedlo se jim poslat do oběhu (ne)citlivě zkažené album, které hraje pravou temnou hru bez řádu a pravidel. Tahle hudba se musí cítit, o ničem jiném to není.

Kapela: Blue Hummingbird on the Left
Album: Atl Tlachinolli
Styl: black metal
Vydáno: 2/2019
Země: USA
Vydavatel: Iron Bonehead Productions
Odkazy: bandcamp (label)

Sestava:
Tlacaelel - flétna, zpěv
Yecpaocelotl - kytara
Coapahsolpol - baskytara
Yayauhqui - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 6.3.23 8:48

No nemysli si, že jsem kvůli tomu měl klidné spaní, že jsem ozvěny opět nestihl. Mám dokonce vedle počítače ještě účtenku s vypsanou hudbou, kterou jsem tlačil přes únor. Takže pro velký zájem Yarah Bravo - Love Is the Movement (až do songu Double Trouble jsem nechápal, jak se mi to dostalo do sluchátek, ale zmíněný track točim několikrát denně), Muse - Will of the People (tomuhle nesmyslu jsem se věnoval v recenzi), Sisters of Mercy - Vision Thing (holka - nejzarytější fanynka SOM v Mléčné dráze - mě varovala, že až budu mít potřebu začít s touhle kapelou, ať nestartuju s posledním albem. No kdo jsem, abych někoho poslouchal, když můžu poslouchat něco. Incomiiing!), R.E.M. - Automatic For the People (potřeboval jsem terapeuticky zmapovat všechny ty rádiovky z mýho dětství, nakonec jsem zjistil, že jsou skoro všechny na jedný desce, která je ale na mě fakt moc ucajdaná), John Garcia - John Garcia and the Band of Gold (takhle bych si ty kytarovky představoval. Nic tu není navíc. Lillianu jsem dráždil repeatem celý měsíc jak maniak).