Článek: Nedělní poslech 121

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 121

Victimer2.2.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Blue Hummingbird on the Left a její debutové album Atl Tlachinolli.

Prokletý facebook. Na sklonku roku jsem ve spojení s labelem Iron Bonehead narazil na roční zúčtování jednoho extrémně laděného maniaka a postupně se prodíral jeho žebříčkem zkažených hodnot. Ve výčtu jeho oblíbenců jsem narazil také na jméno Blue Hummingbird on the Left a už po prvních tónech jsem měl se svou vrozenou zlomyslností až nebezpečně jasno. Tento typ odkrývání starých kultů mi bude po vůli. Blue Hummingbird on the Left jsou zanícení mezoameričané uctívající staré tradice a zvyky Aztéků. Mají pudy válečníků a skrze zhýralou temnotu black metalu provolávají k nám obyčejným smrtelníkům slávu starých mýtů.

Jejich debutové album mě prakticky ihned odrovnalo nekompromisním spojením démoničnosti, podzemní špíny a síly pohanských tradic, která je zde zastoupena víceméně pocitově, než aby na osud nahrávky nahlížela z první linie. Tedy až na výjimky typu rozjezdu v songu Rain / Campaign. Jinak je Atl Tlachinolli především mrzká vášeň, ze které čpí aura a duch starobylé surovosti black metalu, jenž určuje pravidla. Albu nejsou cizí ani nevtíravé melodie a solidní porce chytlavosti, ale i tyhle parametry podléhají animální síle, která album pohání. Ta hraje prim. Epika je zašpiněna, tančit se nebude a louče po stěnách jsou pro holky. Tady poteče jejich krev a atmosféru obětování protne jen bláznivý ryk posedlých démony dávné kultury.

Blue Hummingbird on the Left jsou krutí šamani, kteří se s tím moc nepárají. Žádné velké úvody a seznámení s prostředím, jen tvrdá pohanská pravda a neúcta. Podzemím se kromě občasných halekání rozléhají vokální echa, vyštěkávaná do tmy a znějící tak stereotypně, až si na ně člověk prostě zvykne. Patří tam. Kdo rád starobu podobně orientovaných Volahn, jistě najde zálibu i v Blue Hummingbird on the Left. Povedlo se jim poslat do oběhu (ne)citlivě zkažené album, které hraje pravou temnou hru bez řádu a pravidel. Tahle hudba se musí cítit, o ničem jiném to není.

Kapela: Blue Hummingbird on the Left
Album: Atl Tlachinolli
Styl: black metal
Vydáno: 2/2019
Země: USA
Vydavatel: Iron Bonehead Productions
Odkazy: bandcamp (label)

Sestava:
Tlacaelel - flétna, zpěv
Yecpaocelotl - kytara
Coapahsolpol - baskytara
Yayauhqui - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.