Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 124

Nedělní poslech 124

Jirka D.22.3.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Mora a její album Otih Zove.

Na srbskou kapelu Mora nás před nějakým časem upozornil jeden náš čtenář s tím, že by nás mohla zaujmout a že by mohla zapadnout do menších či větších podivností, o kterých občas píšeme. Mora totiž nejsou metal, nejsou rock a když bychom dali na první dojem a psali cosi o neo-folku, ani tady nebudeme úplně přesní. Tahle kapela je mnohem víc než jen jedno z dalších temně-folkařských uskupení a ve svém výrazu propojuje hned několik vlivů a hudebních žánrů.

 

Tváří a hlasem kapely je lesní žena Zorana Ignjatović, která je obklopena houfem dalších muzikantů. Projít si přehled jejich nástrojů přináší první logické otázky ohledně toho, co vlastně Mora hrají za muziku a co všechno propojují ve svých skladbách a aranžích. I když to možná vypadá, že v prvním odstavci jsem se z folku a jeho variací vyvinil, právě ten tvoří základ všeho a nemá smysl o tom pochybovat. Tradiční smyčcové nástroje (s výjimkou houslí) doplněné baskytarou mají na svědomí nádech lesa a pohanských tradic, které možná na desce vůbec nejsou, ale chce se mi věřit že ano. Občas to z desky zavane jak z temných luhů Tenhi a v ten moment mi všechno přijde důvěrně známé a úplně v pořádku.

 

Mora band

 

Nicméně nedá velkou práci zjistit, že Mora nejsou pouze folk a že jejich interpretace temné hudby nemusí nutně čerpat pouze z akustické části nástrojového spektra. Stejně dominantní úlohu v jejich projevu totiž hraje elektronika, zapojení samplů a gramofonového scratchingu. Vedle sebe tak najednou koexistují dva na první pohled nesourodé a mnohdy až protichůdné světy, s nimiž tenhle soubor umí překvapivě dobře pracovat a propojovat je do jednoho funkčního celku. Album se tak na jedné straně pohybuje v lesním folku a jeho melancholických náladách, na straně druhé hraničí se světem temné elektroniky a současně plynule vyplňuje celý prostor mezi těmito dvěma mantinely.

 

Asi bychom si ale lhali do vlastní kapsy, kdybychom podobný přístup považovali za novátorský a ojedinělý, protože historie nás jasně učí o opaku - vzpomenout můžeme na etalon podobných přístupů v podobě desky Themes from William Blake's The Marriage of Heaven and Hell od Ulver. A ta už je víc jak dvacet let stará. Do karet desce Otih Zove pak nehraje ani jistá uspěchanost a překotnost, se kterou se snaží všechno vysypat v co možná nejkratším čase. Často se pak při poslechu dostavuje pocit, že by to chtělo zvolnit, nespěchat a trochu si pohrát s atmosférou. Budiž. Dokonalost je vzácné zboží. Bez ohledu na to je zkušenost s Mora zkušeností dobrou a povzbuzující. Podobných podivností není nikdy dost.

 

 


 

Kapela: Mora

Album: Otih Zove

Styl: neoclassical / dark-folk / electronic

Vydáno: 06/2019

Země: Srbsko

Vydavatel: vlastní vydání

Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:

Zorana Ignjatović - zpěv, flétna (1, 5, 8), piano (9)

Nenad Tasić - sampler, klávesy, kytara (1, 4, 5, 6, 7), gramofon (1, 4, 5, 6)

Stevan Dobrota - viola, baskytara (1, 3, 4, 7), klávesy (3, 6), kontrabas (4, 8)

Miloš Dabetić - baskytara (2, 5, 6, 8)

Luka Bašić - perkuse (5, 7, 8)

Sladjan Milenović - kytara (9)

Neva Djordjević - violoncello (1, 7)

Dušan Mirković - texty (2)



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky