Článek: Nedělní poslech 126

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 126

Garmfrost12.4.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kanadský projekt Kalseroth a jeho debut Sepulcher for the Forgotten.

V dnešní chvíli pro písničku se budeme věnovat jednočlennému projektu Kalseroth, za kterým stojí pracovitý chlapík jménem Yves Allaire, avšak na scéně známý pod přezdívkou Evillair. Tvoří už od devadesátých let, nicméně poslední roky se věnuje výhradně sólovým projektům, načernalému funeral/doomovému Graven Dusk a blackovému Nordicwinter. Ohlasy na nahrávky mívá lehce nadprůměrné, nijak však oslavné. Je možné, že se vše změní v případě jeho nejnovějšího dítka, black/deathově pochmurného marastu Kalseroth, jemuž vyšel debut Sepulcher for the Forgotten.

kalseroth

Coby inspirační zdroje uvádí Evillair pestrou smetánku kapel, které mixovaly nebo mixují black s deathem. Osobně v jeho tvorbě Behemoth, Belphegor, Naglfar nebo Dissection neslyším ani v náznacích. Narozdíl od jmenovaných se hudebně Kalseroth spíše plazí, je ohavnější a méně honosný. Nikoho by neměla překvapit instrumentální zdatnost už jen s ohledem na roky, které je součástí scény. Za tu dobu by se rozehrál i naprostý nýmand. Takže, je tu sice debut nového projektu, ale tvořený zkušeným muzikantem, který za svoji kariéru prošel snad všemi nástroji. Kytarou a baskytarou počínaje, klávesovými a bicími nástroji konče.

Více než hudební vzory jsou z Sepulcher for the Forgotten znát odkazy k H.P. Lovecraftovi a jeho mýtů o Cthulhu. Při poslechu Kalseroth cítím vzdálené mumlání kněží vyvolávající Prastaré ke konečnému návratu. Hudba se kolem vás obtáčí jako zapomenutá nestvůra a syčí hnusným hlasem. Album zdobí jak velice příjemný zvuk, tak obraz Chimera od Louis Jean Despreze, který se k obsahu Sepulcher for the Forgotten náramně hodí.

Kalseroth se z hlubokého undergroundu zatím asi nedostane, nicméně stojí přinejmenším za vaše povšimnutí. Stojí za ním nadšenec, kterému nechybí jak smysl pro kreativitu a zajímavé nápady, ale hlavně osobní nadšení, díky kterému vydává další a další nahrávky. V těchto dnech mělo Sepulcher for the Forgotten vyjít i fyzicky, nicméně mu label realizaci kvůli epidemii koronaviru zrušil. Narozdíl od drtivé většiny neposlouchatelných one-man projektů jsou ty Evillairovi přinejmenším povedené.

Kapela: Kalseroth
Album: Sepulcher for the Forgotten
Styl: death/black metal

Vydáno: 2020
Země: Kanada
Vydavatel: vlastní cestou

Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Evillair - všechno

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.