Článek: Nedělní poslech 127

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 127

Victimer10.5.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Golden Light a její debutové album Sacred Colour Of The Source Of Light.

Dnes je to celé o jedné půlhodinové cestě za oceán, o dvou členech paktujících v dalších projektech a silné mysticky atmosférické auře černého kovu. Baví mě ten sound, kdy surovou jednotvárnost prokládají podivné atmo vsuvky. Svou troškou do mlýna abstrakce přispívají i Golden Light, další z nových a neokoukaných těles parazitujících v nečistých vodách black metalu.

Black metal Golden Light je hříšná resonance. Dutá a stereotypní špína seškrabaná odkudsi ze tmy sklepního výklenku. Strojově hypnotický tlukot s minimem změn, které protíná něco nevysvětlitelného, co mě láká studovat. Něco, co má symbolizovat dotek magie a neohraničeného universa.

Mám rád současné spolky vystupující z řady, jejich spontánní uchopení chorého materiálu, aniž by následovali či snad přímo kopírovali své mnohdy zdatnější předchůdce. Golden Light jen sotva převrátí dějiny black metalu naruby, ale to jejich pojetí má své kouzlo. Jejich kombinace primitivní sbíjené a specifické atmosféry je zkrátka zvláštní.

Pokud si první skladbu Sceptre of Solar Idolatry vyložím jako seznamovací akt s prostorem Golden Light, druhá věc The Western Gate se nese v těžce vibračním hlukoriu zatemnění, kdy jen čekám, že ten ubíjející tlukot utne něco nezemského. Jde však jen o náznaky. Pořádně se tak stane až ve skladbě třetí, kdy se sound kapely krásně rozevře. Splašený dusot neustal, ale atmosféra je vepředu a samospuštěný vizuál je blahem bez sebe. Závěr v podobě titulní skladby vrací vše na start a opakuje ten zvláštní potah splašených kladívek.

Golden Light nejsou úplně jiní než kolegové ve zbrani, přesto v nich něco vězí. Ta divá hra se světlem v režii black metalu s divým soundem, jenž je hlavní esencí alba a nadřazen všemu ostatnímu, prostě učinkuje.

Kapela: Golden Light
Album: Sacred Colour Of The Source Of Light
Styl: black metal
Vydáno: 4/2020
Země: USA
Vydavatel: Iron Bonehead Productions
Odkazy: bandcamp (label)

Sestava:
E. Henderson - obsluha nástrojů
Meghan Wood - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)