Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 132

Nedělní poslech 132

Jirka D.16.8.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Lemonheart Club a její album Nevědomí.

Úvodní téměř šestnáctiminutová kompozice Tao a Mia se táhne jak smrad a pokud jste se snad tak jako já dostali k Lemonheart Club přes Michala Sobotku a Illegall Illusion (ostatní prominou), bude to pro vás celkem kulturní šok. Kdo navíc znáte Michalům bubenický styl (a stále ještě slyšíte na obě uši), budete zpočátku trochu dumat nad tím, jestli se v téhle inkarnaci trochu nenudí - těch úderů není moc a jdou velmi pozvolna za sebou. Ale už někdy kolem páté šesté minuty to celé začne dávat smysl a skřek ne nepodobný Ultrasovi z Gospel of the Future si vás začne získávat. Gospeláky samozřejmě nezmiňuju jen tak z nudy, jistá podobnost tady je, ale oproti nim jsou Lemonhearth Club ještě víc nepřístupní, roztáhlejší a pomalí. Bude to chtít trochu vaší snahy.

 

Lemonheart Club live

 

Jestli vám bude vaše snaha v dobrém vrácena, vlastně ani nevím, deska Nevědomí nebude patřit k těm, které by rozdávaly cokoliv snadno a rychle a na mnoha jejích místech budete lehce zmateni z toho, jestli někdo někde neusnul. Ono napsat že deska se pozvolna převaluje vpřed mnohdy předbíhá skutečnost o dobrých deset kilometrů v hodině, ale časem si zvyknete a vlastně nakonec budete docela mile překvapeni, jak všechno pěkně plyne. Tři kompozice oscilující mezi osmi a osmnácti minutami nemají ambice na největší hity letošního léta, ale současně ukrývají několik intenzivních zážitků pro pochybné charaktery všeho druhu. Typicky hrubozrnná pasáž mezi pátou a sedmou minutou sklady Pohádka o chlapečkovi (není to hezký název?), která se do vás zařezává jak rezavá rašple, a i když vás to bolí, chcete víc a pořád dál. Má to své kouzlo, se kterým není radno si zahrávat a přehánět jej co do počtu opakování, ale sem tam, jednou dvakrát za den, vás to může bavit.

 

Desku Nevědomí s klidným svědomím označím jako ojedinělou v rámci českého podzemí, protože podobné muziky u nás nevzniká mnoho a ani podobných kapel mnoho nehraje. Zkuste jich najít ... tak třeba aspoň pět. Nenajdete. A být na okraji už tak dost okrajového podzemí, to je svým způsobem závazek. Pro úplnost se na závěr sluší dodat, že deska vyšla zatím pouze digitálně, a že je dostupná samozřejmě na bandcampu a dalších on-line platformách. Zvukově je dílem zmíněného Michala Sobotky, a i když výsledek občas trochu bolí, na krev z uší to naštěstí není.

 

 


 

Kapela: Lemonheart Club

Album: Nevědomí

Styl: sludge / noise

Vydáno: 03/2020

Země: Česko

Vydavatel: vlastní digitální vydání

Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:

Adam „Willie“ Řeháček - baskytara

Michal „Bota“ Sobotka - bicí

Jiří „George“ Gewinner - vokály

Aleš „Mils“ Hubáček - kytara, noise, samply



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky