Článek: Nedělní poslech 20

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 20

Sarapis11.12.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme umělce Michaela Arthura Hollowaye a jeho album "Guilt Noir".

Chcete-li z dnešního vydání Nedělního poslechu vyždímat to nejlepší, běžte si během dne po svých a vraťte se, až bude slunce mizet za kopcem, krajinu spolknou stíny a tma vás vyzve k tanci. Dnešní výlet nemíří do hlubin metalového podzemí, ani do nepohodlných příbytků šílených experimentátorů, dnes přičísneme pešinku atmosférické hudbě mimo metalovou komunitu. Michael Arthur Holloway je skladatel filmové hudby a nahrávka Guilt Noir je jeho debutem.

Pokud se venku setmělo, plamen svíčky rozehrál stínohru a špunt archivního vína vylétl z hnízda, nastal pravý okamžik pro dnešní meditaci. Tvůrce, jemuž se dnes věnujeme, zasvětil svou skladatelskou kariéru filmové hudbě, ale s jeho dílem se mohou nevědomky setkat i hráči počítačových her a pokud se oddáváte poslechu industriálu, možná vám bude povědomý jeho projekt Dead When I Found Her.

Předmětem našeho zájmu dnes ale není jeho hlavní tvůrčí náplň ani jeho industrální dítě, nýbrž jeho debutová nahrávka Guilt Noir, která vás snadno může unést zpět časem i prostorem kamsi do padesátých let a černobílých nálad. Oficiální popis hovoří cosi o tom, že si máme představit soundtrack k seriálu Twin Peaks v atmosféře zakouřené ilegální nálevny v době americké prohibice kolem roku 1950. Stačí si pustit první skladbu a nezbývá než souhlasit, že zmíněná charakteristika nemůže být přesnější. Teskný saxofon životem těžce zkoušeného černošského muzikanta, luskání prstů skrze kouřovou clonu a skelný lesk zažloutlých pohledů se v hudbě odráží poměrně věrně. Ano, jsou to docela klišovité představy, ale podobným obrazům se nedá jen tak snadno ubránit.

Objevení netušených rozměrů hudby od Guilt Noir moc neočekávejte, ale že vám obyčejný večer promění v mimořádnou chvilku, na to vemte jed.

Umělec: Michael Arthur Holloway

Album: Guilt Noir

Styl: doom jazz, noir soundtrack

Vydáno: 1/2016

Země: Spojené státy americké

Vydavatel: vydáno vlastním nákladem

Odkazy: bandcamp, facebook

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.