Článek: Nedělní poslech 23

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 23

Garmfrost1.1.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Seven Chains a jejich stejnojmenný debut.

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Inu, snad tak zle zase nebude. Ale je dosti možné, že divná muzika na pomezí obskurních lákadel a temného umění, si cestu k vaší pozornosti občas najde. Seven Chains je pojmem neznámým, postavený lidmi z amerického podzemí. O této skupině toho zatím mnoho nevíme, jen že se vše točí kolem neposedného kytaristy a zpěváka (sic) Noaha Colemana, který má rozjeto několik podobně undergroundových smeček, z nichž ani jedna nedosáhla větší pozornosti. Seven Chains byl zrozen v roce předešlém a v témže roce vyšla i debutová eponymní nahrávka Seven Chains.

Ptáte se zajisté, jakou muziku Seven Chains nabízí a proč jí věnovat opilou novoroční neděli, když se s vámi všechno tolik houpá… Posnídejte oběd k večeři, znovu si lehněte na kavalec a zhasněte žárovku. Myslím, že se bude k poslechu hodit i víno s kýblem na názor. Normální stav k vstřebání Seven Chains není nejlepší nápad. Základ hudební produkce tvoří hrubozrnný mix blacku a deathu v zachmuřenější podobě. Často budete uklidněni příjemnou zrůdností zahuhlaného skučení disharmonických postupů. Podotýkám, že ke spánku není Seven Chains nejvhodnějším nápadem. Trio podivínů rádo prokládá už tak dosti noisově znějící temný metal různými zvuky nebo jazzovými improvizacemi, je tedy jasné, že nic dobrého pro poklidné podřimování tohle dílo není.

sevenchains

Transcendentální hnus vás zavede pod psychickou vrstvu k sídlu vašich pudů směrem ven k opuštění tělesnosti. Duševní výron pak splyne s vesmírem v chladném objetí. Nezůstane nic, než tma. Žádný cit, teplo ani zima…

Kapela: Seven Chains
Album: Seven Chains
Styl: experimentální black/death
Vydáno: 12/2016
Země: USA
Vydavatel: vlastní náklad
Odkazy: bandcamp // facebook

Současná sestava kapely:
Noah Coleman – kytary, vokály

Scott Yost - baskytara

Chris Sceaga - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.