Článek: Nedělní poslech 24

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 24

Jirka D.8.1.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Shaman Elephant a její debutní album "Crystals".

Shaman Elephant je mladá norská kapela z města Bergenu, která se shlédla nikoliv v black metalu, ale v rockové muzice 60. a 70. let. Takže psychedelie, trochu hard, trochu prog a trochu drog. Stačí kouknout na obálku, aby jednomu bylo jasno, že hudební obsah bude pulzovat, rozevlátě se přelévat, vyzařovat energii a spalovat žárem letního slunce.

Album Crystals navazuje na první EP pokus z roku 2015, na němž si kapela na ploše tří skladeb vyzkoušela paletu svých oblíbených barev, naladila odstíny, zkusila kontrasty mezi nimi a zaujala nějakého vydavatele. Podařilo se. Novinkového alba se chopili u Karisma Records (třeba Airbag) ve spolupráci trochu překvapivě s Dark Essence Records, u nichž mají raději spíš černou a sírou načichlou produkci. Prostě hudební Norsko, podivnosti kam se podíváš.

Shaman Elephant band

Jestli lze na novém albu něco ocenit, tak především odvahu, s jakou se kapela pouští do různých výrazů a poloh, které střídá a ohýbá skoro co každou skladbu velmi zajímavým způsobem. Po odehrání otvíráku Crystals budete mít u dvojky Shaman in the Woods pocit, že začala hrát jiná deska nějaké jiné kapely. A to se mi líbí. Kromě aranžérské a kompoziční odvahy album popohání vpřed i dobově pojatý retro zvuk, kterému sice co do organické krásy leccos chybí, ale pocit starých desek umí navodit celkem slušně. Další devízou jsou hráčské kvality jdoucí ruku v ruce s pěveckým uměním Eirikovým. Řečeno jednoduše, Shaman Elephant umí, a to nejen v mantinelech načrtnutého žánru (psychedelic / prog rock), ale s místními odbočkami k slušnému jazzu (Tusco).

Jediná piha na kráse, které si každý přiložte váhu podle svého naturelu, je pocit, že to celé velmi často zní hooodně podobně jako Pain of Salvation na svých deskách Road Salt One a Road Salt Two. Je to možná dáno hlasovou podobností Eirika Sejersteda Vognstølena a Daniela Gildenlöwa, kterou Eirik umocňuje i podobným frázováním a technikou zpěvu, ale mnohdy nejen tím. Především závěr desky by mi mohl někdo podstrčit jako Road Salt Three a bez problémů bych tomu uvěřil. Na jednu stranu není určitě špatně být hned na debutní desce srovnáván s Pain of Salvation, na stranu druhou je hranice mezi srovnáváním a opisováním (The Jazz) mnohdy velice tenká.

A někde tady tok myšlenek zarazím a zbytek nechám na vás. Zlomte nad Shaman Elephant hůl, anebo jim dejte šanci, kterou si dle mého zaslouží. Je to na vás.

Kapela: Shaman Elephant

Album: Crystals

Styl: psychedelic / prog rock

Vydáno: 12/2016

Země: Norsko

Vydavatel: Karisma Records / Dark Essence Records

Odkazy: bandcamp // facebook // soundcloud

Sestava kapely:

Eirik Sejersted Vognstølen - zpěv, kytara
Jard Hole - bicí
Ole-Andreas Sæbø Jensen - baskytara
Jonas Særsten - klávesy

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)