Článek: Nedělní poslech 2

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 2

Jirka D.31.7.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Nibiru a její aktuální EP "Teloch".

Itálie a psychedelie podladěných kytar, to jsou samozřejmě a především Ufomammut, k nimž psát cokoliv bližšího snad pro čtenáře Echoes není třeba. Nibiru jsou služebně mladší a namísto směřování k stonerovému zvuku po vzoru úspěšných kolegů volí méně přitažlivou cestu dronu, cestu okultní atmosféry a ... a samozřejmě podladěných kytar. Máte rádi Dark Buddha Rising? Zkuste Nibiru!

Nibiru band

Nibiru hrají čtyři roky a po letošním odchodu kytaristy a vokalisty Siatrise fungují aktuálně jako trio, které při prvním pohledu na současnou promo fotku vypadá, jako by bylo složené z lidí ze zcela odlišných kapel a žánrů. Krátká historie ale nutně neznamená krátkou diskografii, která už loni obsahovala tři dlouhohrající desky, semknuté konceptem trilogie a představující postupně se proměňující zvuk kapely. Ten se poměrně přirozeně pohybuje mezi mantinely atmosférických ploch s téměř až rituálním přesahem, až po nekompromisní zvukovou deprivaci sludge metalového rázu. Ohledy na posluchače až na posledním místě.

Naše koncerty jsou rituály, ale jsou taky velice fyzický zážitek. Energie proudí od nás k posluchačům a pak se k nám vrací. Je to taková výměna energií.

Těsně před vydáním třetího alba Padmalotus (květen 2015), které mělo doposud nejvíc kytarový zvuk, ale taky nejméně povedený obal, se Nibiru předvedli na vpravdě kultovním festivalu Roadburn v Holandsku, a to už zavazuje. Možná jakoby si toho kapela byla vědoma a možná i díky nasazení posledních tří let přišla letos (zatím) pouze se dvěma skladbami, které v březnu vyšly coby EP Teloch. Na něm Nibiru zúročují vše, což se v předchozích letech naučili, a celkem obezřetně servírují jak psychedelickou dálavu Carma Geta, tak kytarovější a místy slušně rychlou titulní věc Teloch. Celkových dvaadvacet minut stačí tak akorát, přičemž první song je třeba přijímat v kontextu výše napsaného a současně být fanoušek Sunn O))). Pak to jde snadno a představa výborného úvodu jejich komorně pojatého koncertu je hodně přitažlivá. Druhá skladba je pro Nibiru typičtější a v rámci možností posluchačsky přístupnější. Pokud tedy máte rádi, když to s vámi někdo nemyslí tak úplně dobře.

Kapela: Nibiru

Album: EP Teloch

Styl: psychedelic sludge / drone

Vydáno: 3/2016

Země: Itálie

Vydavatel: Argonauta Records (Itálie)

Odkazy: bandcamp, facebook

Současná sestava kapely:

RI - baskytara, synths

Ardath - kytary, vokály

L. C. Chertan - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.