Článek: Nedělní poslech 42

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 42

Victimer11.6.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme projekt Enmarta a jeho album "The Hermit".

Po nějaké době se znovu vracíme do tajemných zvukových slují a neprobádaných masívů vlastní mysli, do laboratoře Cryo Chamber. Tedy přesně do těch míst, kde vznikají libové dark ambientní opusy jeden za druhým. U jednoho z nich se dnes krátce zastavíme. Siegfried Leiermann je profesionální hráč na violu a jeho přechodným domovem je filharmonický orchestr. Ve chvílích, kdy není na turné a kdy má čas sám pro sebe, komponuje tíživě obskurní a minimalistickou hudbu, ve které mísí elektroniku a právě nástroj, který tak dobře ovládá. Jeho projekt se jmenuje Enmarta a The Hermit je jeho druhým albem.

Stejně jako prvotina Sea Of Black, vyšla i stále aktuální práce pod emblémem Cryo Chamber a o master a artwork se tradičně postaral vrchní vědecký technik Simon Heath. Hudba Enmarta je skutečnou symbiózou obou vzájemně se přitahujících světů, tedy toho chladně strojového a toho, který je veden křehkými linkami klasického nástroje. Elektronické plochy se plazí nad povrchem mysticky potemnělé krajiny, nitro je vystaveno nejednomu hrozivému vypětí a viola protíná těžkou deku tmy, ale moc světla jí nedodává. Na to je její zvuk příliš plačtivý a nakřáple bezvýchodný.

Brouzdat se projekty výzkumného střediska Cryo Chamber je radost sama o sobě a Enmarta je tělesem, které mne vtáhlo do svého zhasnutého vnímání světa, kde vítězí stísněná samota a fascinující výjevy kombinující nadvládu přírody a specifický stav mysli, který je příliš daleko od dobrého rána a světlých zítřků.

Hudbu Enmarta řadím mezi ty nejpovedenější artefakty skvěle fungujícího labelu, díky němuž se může člověk dostat na kobylku těm skutečně nejvěrněji pojatým dark ambientním dílům. Album The Hermit je napínavě vystavěná mozaika zádumčivých, minimalisticky vedených tónů, které mi dávají soustavně na srozuměnou, že jejich děj, návaznost a celý koncept má smysl. Když prší, tak dlouze a když je venku tma, tak i přes den. Zkuste se schovat pod okap a sledovat blesky za doprovodu The Hermit.

Kapela: Enmarta
Album: The Hermit
Styl: dark ambient
Vydáno: 11/2016
Země: Itálie
Vydavatel: Cryo Chamber
Odkazy: soundcloud // facebook

Současná sestava kapely:
Siegfried Leiermann - elektronika, viola

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.