Článek: Nedělní poslech 49

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 49

Victimer30.7.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Tromort a její album Camino de la sangre.

Zrovna tohle jsem už dlouho potřeboval. Aby mi death metal, tedy žánr, který už sotva poslouchám, daroval nahrávku, od které se nelze odvrátit. Jmenuje se Camino de la sangre a má ji na svědomí španělská tlupa Tromort. Ta se na našich stránkách sice objevuje poprvé, ale na kontě už má alba dvě. To první nám proklouzlo mezi prsty už v roce 2013, to druhé, právě pitvané, se nakonec chytit povedlo. A nehodlám zde maskovat jasné stopy nadšení, protože tahle nahrávka mi už několik dní mile kazí dobré mravy a lásku ke slunci. A slovo kazí je ještě příliš slušné.

Camino de la sangre, to jsou zhoubné, old schoolové rytmy, zvířecí riffy, správně naředěná dávka odpudivosti a do bláta zabalené hutnosti, skryté melodie a zvláštnosti, dobrý hrtan a jako bonbónek atmosféra staré hřbitovní kobky. Tromort mají vše a nejsou to jen prázdná slova. Jsou chytlaví a nemocní zároveň, je to vyvážená směs smrtícího kovu, kde není třeba něco složitě hledat a pak identifikovat. Komplikace jsou nám odepřeny, tohle je čistý (vlastně špinavý) poslech na první dobrou.

Camino de la sangre (cesta krve) se nebojí doom metalové záhrobní mystiky, nebojí se ani ostrých výpadů a vyklepávaných škopků a když si počkáte, bude i jemná instrumentální vložka, ze které smrdí vedro jihu na sto honů. Jsou to všechno drobné a přitom velmi důležité dovednosti, které dávají dohromady (ne)mocně znějící album, jehož touha po neživosti nehledí kolem a pěkně po staru a klasicky válcuje končetiny, jenž vkročily na území madridského krchova. Čeká je už jen věčný odpočinek - španělsky descanso eterno. Jdu si tam taky znovu povyrazit a vrátím se až pro vaše mozky. Už ale nebudeme přátelé!

Kapela: Tromort
Album: Camino de la sangre
Styl: death metal
Vydáno: 3/2017
Země: Španělsko
Vydavatel: Hecatombe Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Současná sestava kapely:
Manolo - zpěv
Juan - kytara, zpěv
Agus - kytara
Óscar - baskytara
Jaime - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.