Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 54

Nedělní poslech 54

Bhut17.9.2017
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sataninchen a její album Panda Metal Party.

Tenhle díl nese číslovku padesát čtyři, což je celkem velké číslo a proto přišel čas si dnešní epizodu trochu odlehčit. Už podle obalu, přiblblého názvu kapely i komicky znějícího titulu nahrávky je asi jasné, že dnešek bude trochu parodický. Kdysi dávno jsme podobně laděným kapelám věnovali prostor zde, dnes si k nim můžete připočíst projekt Sataninchen. Internet je plný parodií a všelijakých hovadin. Třeba já čekám, kdy nějakou desku vydají zhovadilci Woods Of Trees, kteří se zuby nehty drží blackmetalových klišé. Nejinak tomu bude i s německým umělcem, majícím zálibu v kočkách, Sataninchen.

 

 

Po hudební stránce si z black metalu bere vlastně jen ten vokál a občasná přidrzlá gesta jako ugh, aaaarrghh apod. Možná v té hudbě najdeme paralelu s klávesovými blackmetalovými spolky a ano, jedním dechem doplňuji jména jako Cradle Of Filth, ale i třeba Siebenbürgen nebo Graveworm. To proto, že všechna tahle jména do své muziky naroubovala trochu víc, než střídmý vliv heavy metalu, či jinak znějících melodií. A nejedna z nich zároveň coverovala známé mainstreamové hity. Tím jsme se hodně přiblížili i k výrazu Sataninchen, neboť oni (podobně jako třeba Pentagramček) staví skladby na modelu známých hitů a využívají jejich melodické linky k sdělení trochu odlišných témat. Výjimku snad jen tvoří čistá předělávka Lay All Your Love (ABBA), ovšem ta snese srovnání s verzí od Helloween na desce Metal Jukebox.

 

 

Výrazně jinak pak zní songy typu Katzelied, což je asi nejvýraznější hit. Jenže ono to taky má svou trvanlivost, takže to po nějakém pátém songu začne celkem nudit, protože… nic nového… Ale to nic nemění na tom, že to příjemně zpestří poslech a člověk si pak zase vzpomene na Immortal. Tahle kapela bude vždycky terčem nesčetného množství paradování black metalu… A když už vás neosloví hudba, zkuste alespoň to divné intro, které možná podvědomě vykrádá začátek Starlight od Helloween, ale je vkusné, zejména v tom, že když už nevíte, co tam bude dál, vždycky vás to překvapí (hlavně závěr). Tak to zkuste, minimálně kvůli odlehčení…

 


 

Kapela: Sataninchen
Album: Panda Metal Party
Styl: „black“ metal / parody
Vydáno: 5/2017
Země: Německo
Vydavatel: The Arter
Odkazy: bandcamp // facebook // oficial

 

Současná sestava:
Sataninchen – vše aneb pure underground selfproduction



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky