Článek: Nedělní poslech 58

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 58

Victimer12.11.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sannhet a její album "So Numb".

Další z Nedělních poslechů si dopřejeme v ryze instrumentálním provedení. Ostatně, šetřit hlasivky je taky někdy třeba. Sannhet je trojka z New Yorku a stejně tak je So Numb trojkou ve výčtu jejich skromné diskografie. Vydání spadlo na bedra renomovaných Profound Lore, hudba zase padá na hlavy citlivějších z nás, kterým je dobře v němém stínu všeobjímající tmy a zároveň v posmutnělých troskách post metalových tónů. Já jsem doposud o jméno Sannhet nezavadil, lížu se tedy rány nevědomosti alespoň formou této krátké prezentace.

Označit kapelu pouze jako post metalovou se mi ovšem příliš nelíbí. Slyším ozvěny starého dobrého post punku, vnímám doteky post rockové atmosféry a celkově zachmuřené aroma toho, co zbylo z v dálce burácejícího metalu. Chybí už snad jenom post office, postgraduál a máme to skoro všechno. Mladým pánům je zkrátka dobře v míchání zmíněného s jasným posláním - poukázat na celkovou atmosféru. Je to náladovka, do které se nehodí zpívat, je to němá zpověď půlnočních iluzí.

Bráno s nadhledem, tihle Sannhet nejsou někým, kdo by rázně rozkopl dveře obýváku způsobem, který by uměl posadit na zadek. Ne ne, v tomto případě to opravdu nehrozí. Hudba Sannhet, to jsou spíš vlny v moři, jednou tiché a jindy zase narážející do skal za městem.

Pokud volíte oddych a nehledáte nic složitého, ani nic výjimečného, můžou to být právě oni, kdo vás na třičtvrtě hoďky uspokojí. Já jsem na tuhle kapelu narazil víceméně náhodou a právě ve chvílích, kdy není třeba nic řešit, si ji občas pouštím. Jako melancholik, vyčpělý gotik a v rozkroku zarudlý snílek. Kdo jste na tom podobně, můžete mne následovat.

Kapela: Sannhet
Album: So Numb
Styl: post metal / post punk
Vydáno: 8/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Profound Lore Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Současná sestava kapely:
AJ Annunziata - baskytara
Christopher Todd - bicí, samply
John Refano - baskytara, kytara, smyčky

Thom Wasluck - kytara (host)
Thomas Bartlett - klávesy (host)

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.