Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 62

Nedělní poslech 62

Jirka D.10.12.2017
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme Augusta Rosenbauma a jeho album "Vista".

Za Augustem Rosenbaumem zamíříme do dánského hlavního města Kodaně a současně opustíme svět kytar a rockové či metalové muziky obecně. V dnešním Nedělním poslechu si vystačíme s jedním nástrojem v mnoha jeho podobách a možnostech - tedy pianem, a to pianem v moderním podání a současném uchopení tohoto nástroje. Pokud bych měl nějak nalákat k dalšímu čtení, zkusím přiblížit dnešní Nedělní poslech jako inspiraci pro ty, kterým učarovala tvorba třeba Nilse Frahma.

 

August Rosenbaum

 

Augustu Rosenbaumovi je třicet a má toho za sebou poměrně dost. V hudbě nejen nahrávky vydávané coby sólové, ale třeba i ve formě spolupráce s umělci a tělesy jako Quadron, Rhye či Mø. K tomu status jednoho z nejuznávanějších dánských pianistů, nominaci desky Heights (2013) v Nordic Music Prize a National Danish Critics‘ Awards a současně i udělenou cenu v Danish Music Awards. Nechci tím moc šermovat a vytvářet klamné iluze o tom, že tyhle ceny znamenají něco velkého, protože třeba udělený Slavík v našich zeměpisných šířkách znamená ... víte co. Chci tím říct jen to, že s Augustem Rosenbaumem je potřeba počítat a že afinita mezi cenami a schopnostmi přeci jen občas může nastat.

 

Pokud jsem v úvodu psal něco čistě o klávesových nástrojích a vytvořil dojem čistě klavírní, komorní hudby, trochu jsem kecal a musím uvést na pravou míru to, že album Vista je hodně cinematické, hodně aranžérsky bohaté a i přes poklidný průběh nepůsobí ani v nejmenším monotónně či prostě jen nudně. Paleta možností je u těchto nástrojů prakticky nekonečná a Rosenbaum ji využívá skutečně s fantasií, které - a to pro pořádek dodejme - dopomáhal na Grammy nominovaný producent Robin Hannibal. Výsledek pak překvapuje nejen barevností a bohatostí, ale hlavně i tím, že všechno působí soudržně a celistvě, bez zbytečného vytváření nabubřelé bubliny velkého umění.

 

Album Vista by tak mohlo představovat poměrně zajímavou zkušenost po posluchače současné náročnější hudby nebo prostě pro ty, kteří rádi experimentují a neradi se omezují čímkoliv tradičním. Ostatně přesně v tomto duchu ke své hudbě přistupuje i Rosenbaum a osobně bych byl hodně na vahách, pokud měl tuto nahrávku jednoznačně zařadit z pohledu žánrového dělení. Najdete v ní prvky moderního jazzu, elektroniky, klasické hudby a především hudby filmové, což může působit jako nicneříkající úniková cesta, ale stejně tak i jako cesta logická a přirozená. Ať už k tomu ale přistoupíme z jakéhokoliv směru, jedno zůstává jisté - Vista se poslouchá výborně a za váš čas by stát mohla.

 

 


 

Umělec: August Rosenbaum

Album: Vista

Styl: contemporary piano / cinematic music

Vydáno: 11/2017

Země: Dánsko

Vydavatel: Tambourhinoceros

Odkazy: homepage / bandcamp / facebook

 

Sestava:

August Rosenbaum - piano

Philip Owusu - hostující zpěv (5)

 

Nahrávka byla redakci poskytnuta agenturou Creative Eclipse PR.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky