Článek: Nedělní poslech 74

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 74

Jirka D.18.3.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Himmellegeme a její aktuální album "Myth of Earth".

V norském Bergenu už se pokud jde o hudbu zrodilo všelicos zajímavého i podivného, ale kam budou v rámci tohoto výběru patřit Himmellegeme, se zatím neodvažuju odhadnout. Tahle pětice je totiž pěticí mladou, neokoukanou a loni v říjnu teprve debutující deskou Myth of Earth, vydanou na domácí značce Karisma Records. To všechno dohromady zatím nezaručuje nic, ale slibovat může všelicos. Minimálně jeden důvod k poslechu...

Himmellegeme band

Zmínka o vydavateli už v podstatě mnohé napoví o hudebním směřování kapely, která si dopřává poměrně vyrovnaným dílem z psychedelického a atmosférického rocku, tedy hraje více méně pomalu, s důrazem na to nedávat na nic důraz a spíš lehce plynout a nechat se vláčet. Je pravda že po síti různě rozeseté zmínky o prog rocku mě nechávají celkem v klidu, protože Himmellegeme nic progresivního netvoří a to že klávesy občas naladí směrem ke zvuku Hammondek (Fish) ještě jaro nedělá. Což nepíšu proto, že bych se chtěl po kapele nějak vozit, protože v podstatě jsem docela dobře spokojen s tím, co hrají bez ohledu na to, za co se to vydává.

Myth of Earth je deska především pro snílky a lenochy, kteří nemají problém současně se zapnutím přehrávače vypínat hlavu a u hudby, jako je tato, třeba jen relaxovat a nedělat nic (fakt to jde). K tomuto nicnedělání jsou Himmellegeme ideální parťáci, u kterých nemám problém s floydovskými výpůjčkami ani absencí něčeho - řekněme - skutečně inspirativního, protože mám stejně pocit, že o to tady vůbec neběží. Kapela se svou hudbou snaží vykreslit prostorný a útulný svět kytarové pohody a využívá k tomu všechny dostupné a legální prostředky - efekty na kytarách, vysoko položený zpěv i slušně zvládnutou produkci.

Jak už jsem uvedl výše, jedná se o první zářez na pažbě diskografie a možná proto je volena opatrná délka krátce převyšující půlhodinku, kterou jsem od vydání v říjnu loňského roku protočil možná víckrát, než jsem původně zamýšlel. Himmellegeme jsou líně se převalující kytarová mlhovina, v níž se ale ukrývá velmi příjemný posluchačský zážitek pro ty, kteří se nenechají hned zkraje odradit nevýrazností prvního dojmu.

Kapela: Himmellegeme

Album: Myth of Earth

Styl: atmospheric / psychedelic rock

Vydáno: 10/2017

Země: Norsko / Bergen

Vydavatel: Karisma Records

Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Aleksander Vormestrand - zpěv, kytara
Hein Alexander Olson - kytara
Lauritz Isaksen - klávesy

Erik Alfredsen - baskytara
Thord Nordli - bicí

Nahrávka byla redakci poskytnuta agenturou Creative Eclipse PR.

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.