Článek: Nedělní poslech 79

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 79

Sarapis10.6.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sumerlands a její eponymní debut.

Styl, u kterého jsme mnozí začínali a od něhož se v dospělosti tak často odvracíme.

Heavy metal. Na jedné straně jednoduchost, razance, jasné sdělení světu, na druhé straně naivní texty, absurdní image a problémy s původností. Kdo propadl mocnému kouzlu poctivého kování, zůstane oddán navěky. Komu hevík posloužil jen jako trampolína k "vyšším" metám, ten se k němu těžko vrátí. Tento Nedělní poslech je věnován první skupince dvounožců. Jako produkt pensylvánského hutnictví představujeme Sumerlands.

V kapele se potkávají přinejmenším dvě rozdílné generace hudebníků, jejichž portfolia obsahují slušný výčet tu méně tu více zajímavých undegroundových jmen. Z větší části se všichni orientují na probouzení démonů těžkého kovu, kterým nedávají spát ani tentokrát. Sumerlands se rozběhli proti proudu času podobně jako tisíce jiných, ale narozdíl od ostatních si nerozbili hubu hned o první zkopírovaný riff Iron Maiden nebo Accept a ustáli vstupní zkoušku vlastní soudnosti.

Byť sami Sumerlands v rozhovorech opakovaně vyzdvihují roli zpěváka Phila Swansona, debutové album je vyloženě kytarové. Kytarové riffy hlavního tvůrce Arthura Rizka jsou u všeho první a nejvíc na očích. Naopak vokál je vedlejší a plně podřízen tomu, co káže sladké dřevo. Zatímco Rizkova kytarová práce více než jasně odkazuje k osmdesátkovým texturám á la Ultimate Sin, u Swansonova zpěvu si určitě vybavíte pořízka Brenta Hindse z Mastodon.

Sumerlands se ze sebe snaží vymáčknout hitovku podobného formátu jako třeba Shot in the Dark, úspěšní jsou však tak napůl. Skladby se zarývají do hlavy, ale spíše než úžas hrozí po opakovaných posleších únava materiálu na straně přijímače. Tak mluví moje zkušenost. Na vině je především jednotný mustr, s kterým Sumerlands hledají svatý grál. Přesto je debut sympatickým příspěvkem do heavy metalové kroniky, protože čerpá z trochu jiných zdrojů než jak jsme zvyklí od hromady jiných retrofilů a je upečen s nadšením a muzikantskou kvalitou.

<a href="http://sumerlands.bandcamp.com/album/sumerlands">Sumerlands by Sumerlands</a>

Album: Sumerlands
Styl: heavy metal/hard rock
Vydáno: 9/2016
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Relapse Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava kapely:

Justin DeTore - bicí
John Powers - kytary
Arthur Rizk - kytary, klávesy
Phil Swanson - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.