Článek: Nedělní poslech 7

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 7

Jirka D.4.9.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sacred Shrines a jejich aktuální album Come Down From The Mountain.

Za kapelou Sacred Shrines musíme zamířit do Austrálie a společně s ní několik dekád zpátky. Právě v Austrálii to celé v roce 2013 začalo, i když z věku zúčastněných je víc než pravděpodobné, že to celé začalo už někdy mnohem dřív někde jinde. Těžko říct. O historii Sacred Shrines toho moc dohledat nejde, prakticky nic.

Jejich bandcamp zahrnuje tři různé singly vydané mezi březnem 2014 a červem 2016 a teprve až letos v létě se tam objevila velká deska, vznikly nějaké promo fotky s pěticí hráčů, přičemž v jakémsi starším článku z roku 2014 jsem dohledal jen čtyři. Uf. Se Sacred Shrines je to trochu jako hra na schovku, i když víc než temný úmysl (dneska opět v módě) v tom lze hledat spíš to, že na to kapela kašle.

Sacred Shrines band

Jejich muziku jsem někde výše tlačil několik dekád zpátky, což teď upřesňuju na zlatá šedesátá, druhá půle, léto lásky a všecko to, co vás ve spojitostí s tím napadne. Včetně všech kapel, dobové módy, vizuálu, zvuku, dlouhýho kouře. Sacred Shrines nehrají absolutně nic nového a v současné záplavě retro-rockových kapel by se mohlo zdát, že jsou jedněmi z mnoha a mnoha. Jsou. Ale nejsou vůbec špatní. A taky jsou z Austrálie (ha, exotika!) a nevydává je nikdo velký a nikdo velký je nevydává za velké. Celé se to odehrává v takové skromné rovině pohody nedělního odpoledne, přičemž mnohem uvěřitelnějším způsobem než u řady mnohem slavnějších napodobitelů.

Come Down From The Mountain je ideální album na konec léta, právě pro tenhle čas. Aspoň pro mě. Je v něm kus nostalgie (pokud to tak můžu napsat, 60ties jsem fakt nezažil) a myšlenek na to, že něco bylo, už není, ale bylo to dobré. U téhle desky se dobře vzpomíná (na co chcete), dobře se relaxuje a všechno se zdá takové klidnější, vyrovnané. Prostě idylka, falešná, ale není těžké nechat se jí na chvilku omámit.

Kapela: Sacred Shrines

Album: Come Down From The Mountain

Styl: garage / psychedelic rock

Vydáno: červenec 2016

Země: Austrálie

Vydavatel: vlastní náklad

Odkazy: bandcamp / facebook / homepage

Současná sestava kapely:

Mat - bicí

Chester - kytara, zpěv

Robbie - kytara, zpěv

Bea - klávesy, zpěv, perkuse

???

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.