Článek: Nedělní poslech 81

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 81

Jirka D.29.7.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Baptists a její album "Beacon of Faith".

Kapela Baptists pochází z kanadského Vancouveru a patří k interpretům, kteří příliš nehledí na hranice mezi metalovým zvukem, hardcore punkovým nasazením a crustovým kostitřasem. Všechno nebo nic, chtělo by se napsat, což může a nemusí být pravda. Pokud totiž Baptists něco určitě nechtějí, tak vyhovět všem. Jejich muzika není od toho, aby se líbila. Jejich muzika má totiž každého pořádně profackovat.

Baptists band

Beacon of Faith je v pořadí třetí nahrávkou (debut Bushcraft vyšel v roce 2013, druhá deska Bloodmines o rok později) a její vydání na podzemně věhlasných Southern Lord snad netřeba dál komentovat. Ostatně zatím všechno, co kapela vydala, vyšlo tam. Záruka kvality? To je otázka, ale minimálně slušná pozvánka k poslechu by jako jedna z odpovědí být určitě mohla.

Co Baptists nabízí? Především dost nekompromisní a do značné míry hardcorem zatíženou jízdu. Disonanci, neklid, nervní kytarové vyhrávky, bicí mašinerii a nepříčetného vokalistu. A taky určitě kapelu víc na živo než pro poklidný domácí poslech. Ale ani ten se nijak zásadně nevylučuje, protože těch třináct skladeb akorátně dlouhé desky Beacon of Faith lze v pohodě sjet bez větší újmy na zdraví a vybavení bytu.

Asi nijak zvlášť nepřekvapí informace, že tuhle desku nahrál Kurt Balou (Converge) a masteringem pošramotil Brad Boatright. Proč ne, výsledek je ostrý jako břitva, ale nikdo vás nenutí holit se třikrát za den. Závěrem snad jen zmíním skladbu Eulogy Tmplate, která se vymyká dvou až tříminutovým vypalovačkám a se svými šesti a půl minutami a pomalým tempem představuje takovou zajímavost na jinak dost energickém tripu napříč deskou. Dál není o čem dumat.

Kapela: Baptists

Album: Beacon of Faith

Styl: metallic hardcore / crust

Vydáno: 5/2018

Země: Kanada

Vydavatel: Southern Lord

Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Andrew Drury - vokály

Danny Marshall - kytara

Shawn Hawryluk - baskytara

Nick Yacyshyn - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.