Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 96

Nedělní poslech 96

Sarapis20.1.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Ruby The Hatchet a její album Planetary Space Child.

Album Planetary Space Child sice není z nejnovějších, ale s ohledem na jeho obstarožní obsah jsou necelé dva roky od jeho vydání vlastně ještě v pohodě. Střízlivým pohledem by nahrávka zněla progresivně možná v době, kdy její tvůrci tahali kačera a sotva vnímali zvláštní zvuky vycházející z gramofonů svých otců, ale ta už je dávno pryč. V kontextu současnosti je to další z obrovské řady nahrávek, které se vousatým dekádám klaní jako ti nejvěrnější sluhové, ovšem s tím nepatrným rozdílem, že jí dnes věnujeme pár přívětivých řádků v rámci Nedělního poslechu.

 

Ruby the Hatchet pochází z New Jersey a Planetary Space Child je jejich třetím studiovým albem. Momentálně kapela brázdí ve své květinami ozdobené dodávce rodný kontinent od Pensylvánie po Kalifornii a není to tak dávno, co se dokonce mihla v Česku (loni v srpnu v Bílině). Jsou to rozsévači okultní lásky a psychedelických partitur, které nezastaví ani šíře oceánů. Vedeni sličnou vokalistkou Jillian Taylor spadají do kategorie female fronted kapel, ale nikoli způsobem, jaký známe z metalových festivalů nebo blýštivých promo materiálů ke gothic metalovým kapelám. Mnohem blíže mají například k Devil's Blood, i když takovou oddanost Satanovi u Ruby The Hatchet nenajdete. Je to pro ně jen jedno z témat. 

 

 

Nahrávání Planetary Space Child probíhalo ve starém domě z 19. století, kde sice nestrašil duch oběšeného otroka ani zneuctěné jeptišky, ale pro oživení staromódních nálad posloužil více než dobře. Album působí zvukově autenticky a skladby soudržně. Chytlavé motivy, instrumentální uvolněnost hráčů a příjemný projev zpěvačky Jillian dohání veškerý deficit pramenící z pokulhávající originality. S tou si koneckonců bude lámat hlavu jen málokdo z těch, kteří milují hudbu usazenou v pohodlném křesle sedmdesátých let s příchutí neznámých houbiček a papírových psaníček. Hutná atmosféra a zemitější podloží zas mohou oslovit ty, kteří si k prastaré psychedelii Jefferson Airplane nebo Coven dokáží představit pár lopatek zrnitého stoneru. Zkrátka zkuste.

 

 

 

Kapela: Ruby The Hatchet

Album: Planetary Space Child
Styl: psychedelic rock
Vydáno: 08/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Tee Pee Records
Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:

Jillian Taylor - zpěv
Johnny Scarps - kytary
Lake Muir - baskytara
Owen Stewart - bicí
Sean Hur - klávesy, varhany 



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 2.4.19 9:00

Tak jsem to včera projel a... Překvapila mě porce death metalu u Jirky, kde mě hodně potěšili Entombed. Apollyon Son zní fakt divně, ale tuhle sondu musím zkusit. Malignant Eternal taky tak. Aoratos je pecka jako kráva, včera jsem tu desku musel znova celou projet. Černý kov si hodlám koupit. Alastis neznám a prozkouším je. Obal The Sins Of Thy Beloved je čajíček :) Z tohoto období mě vždycky dostalo Vempire od skřivánků Cradle Of Filth, jinak Impia Symphonia od Besatt vládne :D Zed Yago zní dobře, hodně mi to připomnělo Warlock. Rammstein mě vždycky bavili a Manson taky, tam vládne možná nostalgie a nejedna vzpomínka, ale mám je rád. Swans jsem nepochopil, možná bych potřeboval návod. Tam to mám moc těžké. System of a Down a Linkin Park je soundtrack k pubertě. Zmíněná alba znám absolutně z paměti, pozpátku i vzhůru nohama. Zrovna Toxicity jsem toho času nahrával své blonďaté lásce hned za Fallen od Evanescence, aby měla lepší rozhled :D No a Kauan jsou skvělý, hlavně díky tématu, o kterém jsem hodně bádal.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky