Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

The Claypool Lennon Delirium - Monolith of Phobos (2016)  ochutnávka naše recenze

Co bylo v závěru minulého měsíce nakousnuto, propuklo naplno v měsíci následném a nové album vzešlé ze spolupráce Claypoola a Lennona se stalo mou nejhranější nahrávkou v černu. Víc slov jsem si šetřil do recenze, která vyšla předevčírem, takže je hledejte tam. Tahle deska je výtečná.

Melvins - Basses Loaded (2016)  ochutnávka

Nejsem Melvins znalec a jejich diskografii znám míň než málo. Sem tam zavadím o desku, sem tam mi někdo něco doporučí, sem tam něco vyzkouším sám. Retrospektivně pojatá Basses Loaded mě ale učarovala a druhé místo v červnové hitparádě má jisté, neb takovou pohodu nelze slyšet každý den. V autě, v práci, na cestách, doma. Melvins jsou teď všude.

LLNN - Loss (2016)  ochutnávka

Nová věc vydaná na Pelagic Records a v promo materiálech nikoliv neskromně přirovnávaná k starším Neurosis. LLNN jsou post hardcore, postavení hodně na kytarových hradbách, na afektovaném vokálu (až zbytečně moc), na intenzitě a na elektronice, která má v jejich produkci poměrně značný prostor. Výsledek je mix všeho možného, co už bylo ke slyšení jindy a jinde, ale ani tak tuhle desku nelze smést ze stolu jen tak snadno. Budeme se jí věnovat...

Gojira - Magma (2016)  ochutnávka

Zatím výzva. Gojira se posouvá a to vidím jako velké plus. Gojira mě taky dost napíná a v tom jsem trochu na rozpacích. V skladbách je cítit veliké pnutí - neustále čekám, že něco propukne, ale ono nepuká nic. Tahle deska si s posluchačem celkem hraje, nedává mu nic zadarmo a když o tom tak přemýšlím, není to zase tak špatně. Jen nechci přemýšlet o hudbě, chci, aby to šlo přirozeně a spontánně. A to se zatím nedaří.

// Ruadek: Nemám s tím naopak vůbec problém. Jasně, je tam to napětí a žádnej mazec nakonec nepřijde, ten nervní styl mě ale fascinuje. A poslech od poslechu ta nahrávka roste.

Dark Suns - Everchild (2016)  ochutnávka

Dark Suns nejspíš chtěli nahrát hodně chytrou prog desku, ale mám pocit, že to chtěli hrozně moc. A že to trochu přepískli. Že už se jim nepodařilo udržet si odstup a pár složitostí prostě zjednodušit. Nevím jak ostatním, ale osobně se mi tahle nahrávka těžko poslouchá; neplyne, ale jaksi krkolomně poskakuje vpřed. Sází jednu vychytávku za druhou, střídá nástroje v nepřehledném sledu, ale těžko hledá sjednocující myšlenku. Zatím opouštím.

// Ruadek: Přesně tak. Dark Suns se snaží o sto sedm aby udělali progresi jako prase a díky této křeči jim ulétla ta lehká písničkovost a celý smysl a vnitřní logika skladeb. V podstatě nejvíc zajímavý je v současnosti vývoj kapely, která začínala metalově, cestou se otřela o vše možné, až je ve stavu propojení s jazzem a s dechovou sekcí.

// Victimer: Napřed jsem si novinku Dark Suns zabral na recku, ale zase rychle vycouval. Je pro mě problém ji doposlouchat. Vůbec to není špatné ve smyslu nějaké šílené falešnosti, ale úplně tomu všemu nějak nevěřím. Sdílím názory pánů nade mnou, je to takové… podivné.

Kromě uvedené pětice jsem si dal ještě rande s holkama Nervosa, které hrají thrash jak bič, ale tak neuvěřitelně fádně, že si pletu jednu skladbu s druhou a po pár dnech poslechu jsem si vypěstoval alergii. Odstup, satane! Celkem v klídku mě nechává novinka Red Hot Chili Peppers, kteří jsou zajímaví hlavně z druhého konce diskografie, ale současnost jde mimo mě. Zaskákal jsem si s Converge, ale neposlouchatelný zvukový průser (tradičně) blokuje jakýkoliv další vztah. Podobně zvukově blbě dopadli (opět) Six Degrees of Separation, jejichž muzika mě na rozdíl od jejich zvukaře baví moc. Někde na pokraji zůstalo splitko BAN / Aevangelist, protože jsem hodnej kluk, a taky nová Terra Tenebrosa, protože od absolvování jejich koncertu už tomu tak nevěřím. Ale jinak pěkný, pravda.

// Victimer

My Dying Bride -The Angel And The Dark River (1995)  ochutnávka

Prostý návrat po letech, ale maximálně působivý. Srdceryvná deska, jejíž stopu si umírající nevěsta stále nesetřela ze svých šatů. Fakt dlouho jsem čekal, až si znovu projdu všechny skladby a zase podlehnu jejímu kouzlu. Nakonec jsem nepodlehl s pocitem, že slyším něco naprosto unikátního, protože favority mám v rámci této kapely i jinde, ale tahle deska se skutečně povedla a dodnes si svým zármutkem řekne hodně důrazně to své.

// Sorgh: Pro mě dodnes nepřekonaná věc, atmosféra, kterou mají vždy na výbornou, se tady potkala se skladatelskou precizností.

// Jirka D.: Moje numero uno téhle kapely, musím osvěžit!

// Bhut: První deska, co jsem od nich slyšel. Dodnes můj absolutní top v jejich tvorbě! V rámci takto pojatého doom metalu rovněž top. V závěsu už je jen Songs Of Darkness, Words Of Light.

Deftones - Deftones (2003)  ochutnávka

Deftones jsem poslední týdny docela protáčel, důvody jsou dva a jsou prosté. Venku je novinka Gore a Deftones mám jednoduše rád. Nejsem sice zdaleka takový odborník jako Jirka, ale nějaký ten přehled mám a tak jsem se činil. Od novinky, přes White Pony, po eponymní Deftones. V podstatě každé z těchto alb bych tady mohl přišpendlit, vyhrnout si rukávy a prásknout něco málo ze svých pocitů. Rozhodl jsem se nakonec pro třináct let starou prácičku, asi proto, že ji mám na CD a náš vztah není možná tolik povrchní. Úvodní trojice skladeb dokonale usadí a dál už mě má tahle deska v moci a jen těžko se jí vzdávám. Dva, tři týdny každý rok, dobře protřepat, podávat dostatečně vychlazené a po dobrém jídle. Hlavně klídek, nic zbytečně nehrotit.

// Jirka D.: Tahle deska pro mě byla svého času trochu oříšek, ale bylo to jen tím, že před ní vyšel White Pony. Singl Minerva mě ale sebral hned a časem se podal i zbytek. Bezva deska!

Airbag - Disconnected (2016)  ochutnávka

U těchto novodobých Pink Floyd člověk nestárne, počasí se nekazí a jinak pocitově tragická cesta do práce je rázem pěkný trípek s nečekaně solidními výhledy do krajiny. Nechci tady dělat unáhlené závěry, kterak je přínos Airbag o vykradených linkách průkopníků žánru, ale mně tahle náladově progresivní rockůvka zkrátka sedí. Bylo tomu tak u minulé desky The Greatest Show On Earth, je tomu tak i nyní. Někdy sice Airbag zní až moc laskavě a uhlazeně, ale nějak nemám sílu tohle ve vší vážnosti řešit. Úplně na škodu to není, tak jaképak copak…

// Sorgh: U jejich třetí desky už vůbec nevidím vývoj, Airbag se usadili v poloze sladké rozmělněnosti a splývají s pomalu tikajícím časem. Pro mě je to už málo.

// Jirka D.: Je to hodně Pink Floyd, ale je to dobré. Možná bych desku místy trochu nakopl, ale možná by pak ztratila něco ze sebe. takže ji nechávám tak a prostě jen poslouchám.

// Ruadek: Já jsem i nadále nadšen, u předchozí placky jsem byl ale o fous víc. Když chcete hrát to, co Airbag hrají, o Pink Floyd se otřít prostě musíte. Já v tom ale slyším i Rotheryho nebo Gilmoura, ta kytara je v této bandě o level výše než zbytek kapely.

Laniakea - A Pot Of Powdered Nettles (2016)  ochutnávka

Prý galaktický gospel. A vlastně proč ne. Pro bližší přiblížení elektronické plochy křížící své ozvěny skrze němé vrstvy drone a autorství Daniela O’Sullivana jako důkaz povolanosti toho pravého gurmána experimentálního světa zvuků. Tak trochu schovaná nahrávka, jejíž vydání jsem úplně nezachytil a zpětně se vracím. A stojí to za to.

Master’s Hammer - Formulae (2016)  ochutnávka

Pánové do toho po comebackové desce “Mantras” šlápli jak se patří. Nebo nepatří? To už nechám na každém z vás. Na to jak mi minulá recidiva Vagus Vetus vůbec nevoněla, nevoněl mi ani start do poslechů novinky Formulae. Ale chyba lávky! Nakonec jsem díky novince poznal nevšedního, někdy trošku komického a možná i naivního, ale celkově věrného společníka, který toho se mnou za celý červen ukousl nejvíce. Jo, Formulae jsem hrál za poslední týdny nejčastěji, je to tak. Totální závislost na kladívkovém elektro metalu, či jak Formulae vlastně otitulovat. Až nebezpečná hravost, to je to, co desce dominuje a žene jí vpřed. František Štorm a jeho věrní nešlápli vedle, byť to k tomu mohlo svádět.

Terra Tenebrosa - The Reverses (2016)  ochutnávka  naše recenze

Šílenství pokračuje? Zřejmě ano. Na Terra Tenebrosa mě baví pozorovat, jak jsou schopní ten svůj hybrid hororu, metalu a strojírenské vyšinutosti neustále posouvat. Pokud byla dvojka The Purging dobře mířeným vajolens procesem skrze první lesní dostaveníčko, kdy jednička šokovala a dvojka potvrzovala, trojka The Reverses vypadá, že by mohla zase uštknout a nechat běžného turistu v domnění brzkého odchodu na onen svět. Je tam jistě hezky. Méně už u chajdy, kde vládnou zjevy Terra Tenebrosa. Tady se opravdu něco děje, ne jak u Zombieho v maringotce…

// Ruadek: Výborné zlo, kde skutečně probíhá neustálá evoluce a nic nezůstává na místě. Parádní kus zla, kde lze najít smysl v disharmoniích.

Kayo Dot - Plastic House On Base Of Sky (2016)  ochutnávka

Avantgardní neurvalce Kayo Dot mám zafixované jako experimentující metalisty, kterým není nic svaté. S novinkou ale na metal zapomeňme. Plastic House On Base Of Sky je podivínský darkwave, novoromantická ujetina a pokažená osmdesátková nostalgie. Ovšem pokažená v dobrém slova smyslu. Kayo Dot neumí hrát normálně a po směru hodinových ručiček. Vše komplikují, tlačí svou rozvrzanou káru v protisměru a dělají i z elektro popu avantgardu. Roztodivné, ale přitažlivé. Půjdu do recenze.

Za připomenutí určitě stojí i další desky, ke kterým jsem si během června (znovu) našel cestu. Rage Against The Machine se po hóóódně dlouhé době přihlásili s Evil Empire a pak nebylo daleko ani k Audioslave a jejich debutu. Obě připomínky jsem si vážně užil a zase trochu srazil věk blíž k pubertě. Milé. Jako dávný fanoušek Depeche Mode jsem si nemohl nechat ujít první nástřely poslechů nové desky Oceánu. Bez Muka je to jiná kapela, ale Jitka je skvělá zpěvačka, to je bez debat. Jde o to, jak kdo je schopen přijmout tak překotnou změnu za mikrofonem a jak kdo ji bere za zásadní. Já tohle nijak špatně nevnímám, hůř se mi ale hodnotí novinka jako taková. Myslím si, že ten kdo chybí, je Dušan Vozáry. Bez něj je “Ve smíru” taková plošší, cosi mi schází, ale zatím to nedokážu úplně pojmenovat. Když si ale pustím již dříve vydaný singl “Odlesk tvůj” a čerstvé songy, rozdíl je znát a ve prospěch starší skladby… Blut Aus Nord jsou zase správně nemocní, docela mi ta jejich disharmonická rozvrzanost chyběla. Ta aktuální je po letech tak nezdravá, že mám opět obavy o duševní zdraví členů kapely. A to mi posledních pár desek přišli tak dospělí a uzdravení. Chmm… Pak jsem se spíš vracel ke květnu, k Radiohead (nelze vůbec přestat) a Long Distance Calling (asi další trvalka).

// Bhut

Master’s Hammer - Formulae (2016)  ochutnávka

Zamiloval jsem si song Arachnid, ten totiž válcuje jak nová vlna Killing Joke. Celkově vzato jsem si desku oblíbil a našel k ní zprvu rozpačitou cestu. Takhle syrově nová era ještě nezněla. Vedle konví dosavadní top.

Cult Of Luna & Julie Christmas - Mariner (2016)  ochutnávka  naše recenze

Roste to… moc pěkně. ...já ani nemám slov...

Terra Tenebrosa - The Reverses (2016)  ochutnávka  naše recenze

Tak už z mé recenze je asi jasné, že tahle deska mě hodně baví. Co k tomu dodávat? Kumšt!

Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum - Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie Daktryny Absaliutnaha j Usiopahłynaĺnaha Zła skroź šaścihrannuju pryzmu Sîn-Ahhī-Erība na hipierpawierchniu zadyjakaĺnaha kaŭčęha zasnawaĺnikaŭ kosmatęchničnaha ordęna palieakantakta, najstaražytnyja ipastasi dawosiewych cywilizacyj prywodziać u ruch ręzanansny transfarmatar časowapadobnaj biaskoncaści budučyni u ćwiardyniach absierwatoryi Nwn-Hu-Kek-Amon, uwasabliajučy ŭ ęfirnuju matęryju prach Ałulima na zachad ad ękzapłaniety PSRB 1620-26b (2016)  ochutnávka

Na to jak šíleně dlouhé názvy kapela používá, tak je ta deska dost krátká. Skoro to působí tak, že než přečtete název desky a jejích písní, tak je dohráno. Vyjádřeno v číslech: 30min. dlouhé album. Je jasné, že něco takového člověka prostě láká o poznání více, když zjistíme, že kapela nehraje úplně mizerně a jejich muzika ho vlastně baví. Hudebně totiž jde o solidní technikou nasládlý death metal se sklony k brutalitám. Najdou se dokonce i kytarové výlevy připomínající black metal, ale ten hnusný death je základ. Líbí se mi taky vokál, který má vyloženě záhrobní barvu, což k danému tajemnu kolem kapely celkem sedí. Poslechem rozhodně nic nezkazíte a pokud chcete znát víc, u kolegů na Sicmaggotu vyšel dokonce i rozhovor.

Faith No More - Album Of The Year (1997)  ochutnávka

Když jsem viděl ten obal, musel jsem tu desku prostě koupit. Sice jde o poslední řadové album zlaté éry téhle kapely, ale pro mě znamená seznamování se studiovými nahrávkami. Začínám tedy odtud a postupuji směrem do hloubi dějin. Asi si říkáte, co jsem to za barbara, že jsem dosud “neobjevil” Faith No More. Ovšem pravda je taková, že klasické hity znám velice dobře, však kdo ne, že, ale doposud jsem si vystačil jen s “greatest hits” kompilací. A tak napravuji… a sondáž je to nádherná. Zvláště tohle album roku se mi líbí a celkem bych rád věděl okolnosti, které vedly autory k tomu, aby byl celý booklet ozdoben fotkami takového charakteru.

// Sarapis: Jo, tohle je pecka. Takové dospělejší album Faith No More, ale v tom uctívaném triumvirátu Angel Dust - King for a Day - Album of the Year nedělám rozdíl. Všechny tři desky jsou naprosto úžasné.

// Jirka D.: Začínal jsem taky s touhle deskou, ale to už je fakt strašně dávno. Mám rád její temnější atmosféru, skladby jako Stripsearch nebo Last Cup of Sorrow byly něco úplně jiného, než co doposud FnM dělali. Zajímavý je, že mnoho lidí tohle album nedalo, přitom je výborné.

Pak je tu hodně alb, kde mě baví poslouchat baby za mikrofonem, ať už je to punková klasika Plasmatics, psychedelický trip Psychedelic Witchcraft nebo hluková tortura Jucifer. Zkoušel jsem i thrash samičky Nervosa, ale ukázaly se jako nenápadité. Na popud Coornela dále sjíždím zatím jen ukázky od Portishead (tady můj zájem citlivě kvete), Moloko nebo od Míry FC doporučený tip na pohřební umění Mistress Of The Dead. Naopak jeden poslech mi bohatě stačil darovaného CD Venusian Death Cell - Banished To Blasphemy, sice je to necelých deset minut, ale neskonale pitomých. Tímto děkuji Johanovi, že obohatil mou sbírku něčím, vskutku netradičně debilním :D

// Garmfrost

BAN/Aevangelist split - Codex Obscura Nomina (2016)  ochutnávka

Virus - Memento Collider (2016)  ochutnávka

Gojira - Magma (2016)  ochutnávka

Terra Tenebrosa - The Reverses (2016)  ochutnávka  naše recenze

Blut Aus Nord s Aevangelist vládnou všemu. Jejich společné arci dílo je pro mě prozatímním topem letošní nadílky extrémního světa. Terra Tenebrosa mě omráčili do bezvědomí, Virus mě z bezvědomí dovedli k šílenství a u Gojiry jsem si odpočal. Navíc jsem Ve Smíru a nedokážu přestat poslouchat sluníčkově podmanivé oceánské brnění :)

// Ruadek

Gojira - Magma (2016)  ochutnávka

Prozatím mě to baví, fakt že hodně. Už je to více Machine Head než dozvuky Meshuggah, vyklidněné a přesto svinsky nervní a nasrané. Ukájím se na technice hry, na kytarových efektech a hře na bicí, která je opravdu vzorově “ujetá”. Ono je to sice v dost podobném mustru jako minule, přesto je to trochu jinde a to se mi přesně strefilo do vkusu. Je v tom kus dospělého hráčství a snaha znít jinak než ostatní, což se dle mého soudu nadále daří.

Amiina - Puzzle (2010)  ochutnávka

To jsou ti “fidlálisti” od Sigur Rós, co vydávají vlastní řadovky? No jasně. Od Amiina vlastně poslouchám více věcí než jen tuto desku, na všech dílech jsou dokonale přesvědčiví a já se kochám tou křehkostí, jakou předvádí. Nejsou to smutnobolné uplakané věci, ale velké muzicírování, které má děj i atmosféru.

Highasakite - Silent Treatment (2014)  ochutnávka

Měsíc co měsíc si najdu čas i na vyloženě indie věci, tentokrát to vyhráli norští Highasakite s minulou deskou Silent Treatment. To severské písničkářství má prostě osobité kouzlo a sílu, nezapře se ani na chvíli, příjemně se to poslouchá.

Neurotech - In Remission (2016)  ochutnávka

Wulfí pokračování jeho chrlení desky za deskou pokračuje. Není to ale kvalitativně takovej průser, jako mnohdy je. Ta kopírka Pain v popovějším provedení, ta už je pryč a zůstalo u výrazných kláves a synthpopu. A o to vlastně asi Wulfovi celou dobu šlo, jen se k tomu musel přes ty tuny pseudo-electro-metalových pokusů dokopat.

Anohni - Hopelessness (2016)  ochutnávka

Apokalyptické vize ještě donedávna leadera Antony and the Johnsons, dnes už ale sólistky Anohni. Jeho / její příběh by dal na pár stránek vyprávění, dnes je to ale velice temný pop na pomezí experimentální elektroniky a popových vizí. Deska plná beznaděje, osobních textů (např. Watch Me) a odvahy jít trochu jinam, než ostatní. Možná jde o vyrovnávání se s trans sexuální identitou a možná je to prostě jen shrnutí toho, kam se naše civilizace postupně propadá. Pro mě zatím nejlepší popovka roku.

Jako každý měsíc jsem se dostal k obrovskému počtu hudby, kterou lze slyšet online a ze které lze jen těžko vybrat od každého zástupce něco. Ve výsledku ale vede nová deska Oceán, což je návrat do zlatých časů a zároveň inovace ve výrazu. Nakopává gothic post-punková věc od undertheskin z roku 2015, Benn Jordan mě dostává svými ambientními projekty v náručí vesmíru, pomalu projíždím malý ruský label neo-folkových věcí Sulphur Flowers. Za povšimnutí stojí rozhodně i Astronoid se svou Air, což je takový příjemný dozvuk Alcest.

// Sarapis

Flotsam and Jetsam - Flotsam and Jetsam (2016)  ochutnávka

"Ugly Noise" ani znovu nahranou "No Place for Disgrace" jsem neslyšel, ale určitě nebudu mimo mísu, když řeknu, že se v kontextu těchto nahrávek dalo očekávat, že novinka bude znít jako za starých časů. V současnosti nemůže být u Flotsam nic vzdálenějšího než chuť experimentovat a novinka to potvrzuje. Nicméně album nezní staromilsky ani zastarale. Nohu z plynu bych si dovedl představit občas v odpočívající poloze na podlaze, ale Flotsam to viděli jinak, a tak je to někdy pěkný kvapík. Nu což, když je energie, není proč si ji schovávat. Nakolik je aktuální materiál trvanlivý, na to si ještě počkám.
 

Grand Magus - Sword Songs (2016)  ochutnávka

U prvních poslechů novinky "Sword Songs" mám takřka totožné pocity, jako když jsem se prokousával předchozím albem "Triumph and Power". Jednoduché, již mnohokrát slyšené postupy, přesto se zvláštním kouzlem a nábojem, že jsem studiovce z předloňska nakonec podlehl. Jenže u aktuálního alba se to už nějak táhne. Nemůžu mu přijít na chuť. Že se Grand Magus hudebně čím dál víc blíží epický náladám Manowar z první poloviny 80. let, to bych ještě překousl, ale nyní postrádám hitovost a uplatnění schopnosti z minima vytvořit maximum. A pak ten sterilní zvuk - když slyším první přechod na bubny, mám pocit, že to nahrávali někde v bazéně pod vodou. Škoda...Ale budu ještě bádat, úplně nuda to není. 

After All - Waves Of Annihilation  (2016)  ochutnávka

Moc jsem tomu nedával, že bych si měl tuto nahrávku oblíbit, ale už je to několik dní, co se k ní s chutí vracím. Něco na ní asi bude. Ačkoli jde spíše o ordinérní thrash v evropském stylu (After All jsou z Belgie, tak asi proto), nevévodí mu standardní štěkavý vokál, nýbrž heavy metalový zpěv, který se místy vydá na hodně vysoký výlet. Překvapilo mě, že kořeny tohoto souboru sahají až do roku 1987, ale není potřeba se zaposlouchávat příliš do hloubky, aby bylo jasno, že fajnová léta thrash metalu mají tito hoši v krvi. Celek zní jako agresivní a notně zjednodušení Nevermore, nejen zásluhou zpěvu, ale i díky pěkným kytarovým sólům, ovšem ta nit “80s” je přece jen silnější. A to se mi líbí.

Airbag - Disconnected (2016)  ochutnávka

Zatímco předchozí album The Greatest Show On Earth ve mě zanechalo dojem pomíjivosti a desku jsem po několika posleších (zřejmě) nenávratně odložil, novinka se mi jeví mnohem sympatičtěji. Na jednu stranu se může pomalé tempo a rozvleklost písniček i motivů zdát uspávající a nudící, na druhou stranu je zde občasná “práce s minimem” dotažená k dokonalosti, což umocňuje i vnitřní napětí skladeb a koneckonců i hezké melodie. Úplně originální to není, co si budeme povídat, novinka “Disconnected” je ale (pro mě až překvapivě) velmi chutným progrockovým dezertem.

Porcupine Tree - Incident (2009)  ochutnávka

Sedm let od poslední studiové nahrávky Porcupine Tree nás nemusí díky Wilsonově sólové aktivitě zas tak mrzet a už vůbec ne, když byla činnost tohoto tělesa zakončena zcela důstojně. “Incident” nicméně dlouho nepatřil mezi má oblíbená alba. Nahrávka na mě působila roztříštěně, takové “střídavě oblačno” - jeden skvělý song, pak vata. Možná to jenom chtělo zvyknout si na krátké sekvence mezi delšími skladbami. Zpočátku totiž krátké úryvky působí jako méně významné, přitom tvoří skoro třetinu materiálu. Např. “Great Expectations” nebo “Kneel and Disconnect” ale rozhodně nejsou žádné popelky. Vrcholem je bezesporu “Time Flies”, nejdelší song a jeden z nejlepších, jaký dali Wilson a spol. dohromady, následovaný temnou titulní skladbou. Věřte mi, určitě se nevyplácí tomuto incidentu vyhýbat.

// Sorgh

Oceanwake - Sunless  ochutnávka  naše recenze

Příjemná doomovka, která umí jemně zadrnkat na duši a zároveň vás protáhnout pravým peklem zoufalství. Finové obě polohy rozumně vyvážili a deska se moc dobře poslouchá.

Machine Head - The Blackening  ochutnávka

Tady jde o momentální chuť, jejíž původ neznám. Tenhle styl mě už dávno pustil, ale přesto se občas vynoří touha vyklepat si hlavu ve svižném rytmu. Machine Head jsou jednou z mála kapel, které si občas pro tento účel pustím.

// Jirka D.: Tuhle desku mám rád hlavně proto, že Machine Head nakopla zpátky na správnou cestu. A nebo možná nakopla mě zpátky k Machine Head, protože hlavně Supercharger byla blbost a Through the Ashes… jsem proto celkem šidil. Někde tady se začaly psát další kapitoly mého zájmu o tuhle kapelu, což není nic všeobecně směrodatného, ale pro mě osobně to bylo hodně.

Zealotry - The Last Witness (2016)  ochutnávka  naše recenze

Jak psáno v recenzi, tohle album si žádá své, hlavně chuť se proplétat labyrintem soupeřících melodií a proměnlivých rytmů. Jsou lepší kapely hrající tento typ metalu, ale Zealotry si pozornost zaslouží.

Perversity - Infamy Divine, EP (2014)  ochutnávka

Fajn kapela ze Slovenska. Víme, že tam mají deathmetal v krvi a Perversity si řádně pouští žilou. Technicky zmáknutá masáž nespoléhající na hlukovou stěnu, která vše podstatné smaže.

Anathema - The Silent Enigma (1995)  ochutnávka

Po dlouhé době jsem se vrátil k albu, které znamenalo moje první krůčky oblastí doomu. Už tehdy jsem si zamiloval styl, kdy se melodie žalu kombinovaly s tvrdým a drsným vokálem a pořádnou hoblovačkou. Proto Anathemu prožívám jen do určitého období a pak už nic. Enigma je v tomto geniální.

Krom toho doháním a naposlouchávám poslední desku Jaga Jazzist - Starfire, protože budou hrát na letošní Besedě.