Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

The Pineapple Thief - Your Wildnerness (2016)  ochutnávka

Minulou desku jsem pozapomněl kdesi ve svých archivech s tím, že je to taková slabší Anathema. Jiný dojem z The Pineapple Thief jsem tenkrát neměl. Aktuálně to vypadá, že se kapela emancipuje a že jejich softík začíná znít jinak. Nehledejte v tom moc progrese, ani velké věci. Your Wildnerness je prostě album na pohodu, na ranní rozjezd i odpolední snění. Umí učarovat krásnými motivy a umí zklidnit, když to potřebujete. Pro fanoušky dobrého zvuku navíc s přidanou hodnotou opravdu povedeného zvuku. Ve výsledku je v katalogu KScope zcela právem.

Thee Oh Sees - A Weird Exists (2016)  ochutnávka

Jako na houpačce. Dojmy z odpudivého obalu střídají ty z výborné garážkovky, kterou Thee Oh Sees v úvodu alba servírují s nebývalou lehkostí. Závěr desky se naproti tomu rozplývá v psychedelické mlhovině a chce to čas se do něj dostat. A pak je tu vyloženě zábavný klípek, i když v důsledcích zase tak zábavný není.

65daysofstatic - No Man’s Sky: Music For An Infinite Universe (2016)  ochutnávka

Téměř dvouhodinový let vesmírem, který může stejně snadno hrát jen tak na pozadí, jako umí být příjemným společníkem pouze ve dvou. Vše ostatní jsou jen slova, v tomhle případě zbytečná, protože pozadí vzniku desky si najde každý sám.

Lacrimas Profundere - Hope Is Here (2016)  ochutnávka

Lacrimas Profundere si prošli cestu od doometalových počátků, přes gothic metalový střed až po něco, co by šlo nazvat asi gothic rockem. Kapela dříve s nábojem a nespornou hloubkou (zkuste výborná alba Memorandum, 1999 a Burning: A Wish, 2001) aktuálně hraje na strunu lehké melancholie, pošmourného dne, nějakých těch emocí, ale hlavně hraje hrozně utahaně. Není to případ jen nové desky, tahle éra začala dřív a skoro bych řekl, že začala v době odchodu zpěváka Christophera Schmida a příchodu jeho nástupce Roba Vitaccy, s nímž se kormidlo Lacrimas Profundere otočilo právě tímto směrem. Nemám ho rád.

// Ruadek - souhlasím, je to hrozivě utahaný, prostě to nedávám jako všechny desky, co jsem od nich slyšel. Tahle banda mi nakonec k srdci prostě nepřiroste. Hezky to zní, nic v tom ale není.

Les Discrets - Virée Nocturne EP (2016)  ochutnávka

Osmnáct minut o tom, že s Les Discrets je stále třeba počítat. A taky příjemná výplň prostoru před příchodem ohlášené desky Prédateurs, kterou možná tohle mini svým pojetím a zvukem předznamenává, ale možná taky vůbec ne. Virée Nocturne ukazuje kapelu v trochu jiném rozpoložení, než jak si ji pamatuju z předchozích dvou alb, ale od toho taková mini jsou. Aby se zkoušelo, hledalo, rozbíjelo to staré a slepovalo v nový tvar.

V závěru měsíce do přehrávače vetřela trojice nových desek z Pelagic Records, konkrétně novinky Mono, pg.lost a Wang Wen, z nichž každá si po svém pohrává více či méně s pojmem post rock, a z nichž každá jedna stojí za velké doporučení. Stejně čerstvé dojmy jsou i z návratového alba domácích Demimonde, kteří výrobu dlouhohrajících desek ve své metalové elektrárně obnovili po dlouhých šestnácti letech. Zkoušel jsem i novou desku Witherscape, ale opouštím. Za takovou porci metalového patosu by se červenala nejedna AOR kapela. A pak tu byly samozřejmě historické jistoty, z nichž nejvíc prostoru tento měsíc dostala grungeová scéna ze Seattlu. Tohle nezestárne nikdy.

// Victimer

Mastodon - Blood Mountain (2006)  ochutnávka

S Mastodon jsem zabloudil pár let zpátky a hodně si to chválím. Blood Muntain je totiž krásná deska. Ukazuje kapelu, která to svoje bahýnko vynáší na břeh a pak ho zkouší pomalu nořit do progresivních vod. Žádná křeč, jde to jak po másle. Mastodon ukazují svůj cit pro chytrou a přitažlivou tvrdou muziku a je slyšet, jak si to užívají. A protože od té doby uběhlo docela dost sezón, má dnes Blood Mountain už kultovní status. Po zásluze, je to fakt jízda.

Inter Arma - Paradise Gallows (2016)  ochutnávka  naše recenze

Novinku Inter Arma jsem zpočátku žvýkal dost těžce. Pořád mi ukrývala, co se na ní skutečně odehrává. A je toho docela hodně. Od primitivního sludge drnčení, přes atmosférické bádání ve výšinách, až po zálibu v jiných stylech. Klidně i folku. Inter Arma neustále mění svou tvář a chtějí předvést, že jejich výraz snese hodně různých poloh. Tahle deska potřebuje čas a dá se z ní vydolovat plno překvápek. Oblíbil jsem si ji.
// Bhut: Jsem rád, že jsi se k tomu prohlodal. Taky mi to trvalo, ale to prozření je mocné.

Kampfar - Profan (2015)  ochutnávka

Nedalo mi to. Jak bylo zmíněno v jednom z komentářů, recenze na poslední album Kampfar u nás chybí. A je to škoda. Kampfar zrají jako víno a Profan je výborná blackmetalová práce. Vyvážená deska, které nechybí chytlavé melodie, ani pud zvířete zabijáka. Tahle kapela urazila slušnou cestu a když si vedle Profan pustím debut Mellom Skogkledde Aaser, na jehož epiku pořád rád slyším, rozdíl je víc než znatelný. Kampfar vyspěli po všech stránkách a když už si to nepovíme přímo v recenzi, možná si aspoň řekneme pár slov ke zmíněnému debutu, či dvojce Fra Underverdenen v rámci retro článku. Bylo by to fajn a třeba nebudu sám, kdo si to myslí.

// Garmfrost: I já si to myslím a ani nevím, proč jsem Profan nenapsal. Výborná deska neustále živé kapely. Jsou sice hodně moderní a melodičtí a já nevím co, ale furt je z nich cítit ten starý norský odér :D

Hecate Enthroned - The Slaughter Of Innocence, A Requiem For The Mighty (1997)  ochutnávka

Minulý měsíc jsem docela uletěl na Cradle Of Filth, což si v současnosti víceméně kompenzuji Hecate Enthroned. Staří Krejdls a staří Hikejt jsou si opravdu hodně podobní. Pamatuji si, jak se říkávalo, že Cradle Of Filth jsou zaprodanci a Hecate Enthroned jsou ti opravdoví. No, spíš se jim nepovedlo úplně prosadit, nebo po tom prostě tolik neprahli… Ale je to síla. Jejich debut mám skutečně rád, je to jedna z nejlepších atmo blackovek vůbec. Je tam ta pravá špína a podzemní uhelnatost, je tam i majestátnost, kterou navozují vkusně pojaté klávesy. Žádné prázdné klapání, ale skutečná atmosféra se vším všudy. Je tam poctivost. Záruka kvality a utěšených poslechových návratů.

Yearning - Plaintive Scenes (1999)  ochutnávka

S Yearning mám spojenou určitou životní etapu na přelomu tísiletí a tak na tento “podivný” doom metal nedám dopustit. I po letech. Tenkrát se dařilo vydavatelství Holy Records a vycházely od nich většinou zajímavá alba. Yearning jsem si svého času označoval jako avantgardní kapelu, protože jejich přístup k doomu byl zkrátka “jiný”. Dnes už bych to neviděl tak dramaticky, ale pořád se mi tohle album líbí a má pro mě punc originality nebo neotřelosti. Jiná alba Yearning mě moc neberou...

// Sarapis: Krásná deska, které nechybí osobitost a neuvadající čerstvost. Škoda, že je principál J. Palomäki po smrti, mohl nám předložit ještě pár majstrštychů. Nemluvě o jeho funeral doomu Colosseum. A taky by mě zajímalo, co je s bicmenem Tonym Kristianem. Po něm se taky (jakoby) slehla zem, přitom mu to tak hezky šlapalo.

Vanessa - Gun (1997)  ochutnávka

Náklonnost k Vanessa a všem jejich deskám nijak neskrývám, protože tohle je kapela, která mě vždycky bavila. Kontroverze, pískající papiňák, ten tlak musí ven! Názory na spojení Vanessy s Gun Dreams se různí, já patřím mezi ty, kterým se tohle spojení líbílo. Vanessa se stala písničkovější kapelou, což nejeden song na albu dokazuje. Agresivita však úplně stranou nešla, jen se jí dostalo jiného kabátku a stravitelnější podoby. Ani nevím proč, ale v minulosti jsem si z tohoto alba vypichoval různé skladby (pořád jsem je měnil) a pak je furt dokola drtil do hlavy. Až do zblbnutí. Přitom není nad to si desku pouštět pěkně celou, bez rušivých elementů. Krásně graduje a dech jí v žádném případě nedochází. Ba naopak.

Anohni - Hopelessness (2016)  ochutnávka  naše recenze

Tady mě mile potěšil kolega Ruadek, že se této desce pověnoval. Pozorně jsem si přečetl recenzi a začal si dávat první poslechy. Nakonec se z toho stala až závislost. Nebylo moc dní, kdy jsem si Hopelessness nepustil. Skvělý hlas, skvělé aranže, skvělá elektronika. Moc mě to baví a Anohni si vyloženě říká o zařazení do každoročního zúčtování. Tahle věc u mě bude viset hodně vysoko.

Zkouším první poslechy nového Devina Townsenda a zatím to moc nefunguje. Už mi to přijde ohrané a když už cítím změnu, tak je taková jakási bez zápalu, bez dřívější energie… Rozjel jsem si také poslechy novinky blackošů Inqusition a když jsme se s klukama pobavili na téma Soulfly, tak v jejich případě pouze Dark Ages a pak už nic moc nedávám. Zatím jeden poslech nového alba Horseback musí následovat další, znovu jsem si zopákl loňské Between The Buried And Me (stále platí, že je to velká paráda) a Control Human Delete (The Prime Mover). A ve finále mi asi nejvíc času zabrali industriálem chycení uhložrouti Caïna, o kterých jsem před chvilkou psal v recenzi.

// Bhut

Mizmor - Yodh (2016)  ochutnávka

Píšu sice Mizmor, ale správně bych měl uvést מזמור. Což je v překladu z hebrejštiny žalm. Obal desky dává tušit cosi zádumčivého. A je tomu vskutku tak, jelikož jde o přívětivou, nervy drásající muziku, klokotající mezi mantinely doomu a blacku. Další dojmy odtajním v připravované recenzi...

Darkthrone - Dark Thrones And Black Flags (2008)  ochutnávka

Tuhle kapelu prostě žeru. Nemůžu tak skrýt nadšení, že již brzy přijde jejich další, již sedmnácté, řadové album Arctic Thunder. Chvíle krátím s posledními alby a uvedenou desku vybírám zejména kvůli tomu, že v době, kdy čtete tyto řádky provozuji v jejich domovské krajině tzv. hiking. Proto je ukázka taková, jaká je :)

Boris - Pink (2005)  ochutnávka

Experimentátoři, vizionáři, šílenci… nazývejte je, jak chcete, ale muziku dělají parádní. Nejen hlukem načichlá růžová je skvělým společníkem. Popisovat není co, je toho zkrátka moc, takže jen pustit a prožívat.

Godsmack - IV (2006)  ochutnávka

Tuhle desku jsem kdysi někde schrastil v rámci zabírání všeho, co smrdělo kytarou. Pár dní jsem u ní zůstal a od té doby ji vůbec neslyšel. Můžu tak s jistotou říct, že jsem ty empétrojky roztočil po více jak pěti letech (ne-li skutečně deseti od data vydání). Dneska se na tu desku dívám určitě jinak, než tenkrát a musím konstatovat, že se to příjemně poslouchá. Tohle je prostě pohodička, hudba, kterou jsem si pouštěl, když jsem balil kufry na dovolenou. Prostě dobrá kulisa pro dobrou náladu.

Waltari - So Fine! (1994)  ochutnávka

Tahle deska je geniální v tom, jak skvěle zachází s brutalitou a vtipem. Báječně se bavím a vesměs se pořád směju, aniž bych věděl čemu. Titulní song je naprosto bez chyby! Cover na The Cure taky (ačkoliv mám více v oblibě verzi od Carpathian Forest). No a skrytá poslední hidden track je mela jak prase. No a samozřejmě, co bych to byl za kamaráda, kdybych nezmínil opus magnum Misty Man, ostatně i paní Bhutová tenhle song zbožňuje :)

// Garmfrost: Waltari v jejich nejlepším období vrcholující v death metalové symfonii - Jo, jo, jo!!! So Fine každopádně miluju po všech stranách i na ruby.

// Ruadek: Miluju tu desku, miluju každopádně i Torchu a Big Bang, což jsou koncepčně asi nejbližší desky. Tedy Waltari jak cyp. Ta deska je směsicí totálně živelné pozitivní energie, přestože jsou na ní nášvihy, až mi chytá límec. Tohle mi u současných Waltari chybí, ta lehkost, s jakou to podávali...

// Garmfrost

Old Graves - Long Shadows (2016)  ochutnávka

Long Shadows je ryzí poezie, vtahující vás do své posmrtné říše. Totálně mně mrazí z úvodního válu Sumas, když se po rozjezdu na chvíli ztiší a zazní španělky s trochou kláves. Pak se ta melodie rozvášní a uuff, jsem v koncích :) Více v recenzi někdy, až se vzpamatuju z prvního návalu.

Devin Townsend - Transcendence (2016)  ochutnávka

Bláznivý Devin mi udělal po dlouhé době radost a zatím ani po x posleších nevyprchala. Zda bude mít dlouhou trvanlivost, nevím, ale je jisté, že těch pár týdnů v této společnosti bylo fajnových. Hudebně se vydáváme do sfér atmosférických, bombastických i ultra melodických, někde tam kde už v minulosti mnohokrát Devin byl. Názory o kvalitě a uvěřitelnosti si třídím, ale z pozice poslouchatelnosti i zajímavého dojmu je na tom Transcendence  víc než dobře.

Caïna - Christ Clad in White Phophorus (2016)  ochutnávka  naše recenze

Z více než obyčejné kapely se vyklubalo hnízdo zmijí. Zmije ovšem ovládly prastarou fabriku,kde z bordelu zmutovaly a šíří maximální jed. Brutální nájezdy hnusáků ve včelích rojích místy vystřídá post punkový taneček na zamazaném parketu z podlážek. Tlupa maníků v modrákách má podmalované oči, které září krvavým ohněm z neprospané noci. Black? Gotika? Industrial? Čert to vem!

Baptism - V: The Devil's Fire (2016)  ochutnávka  naše recenze

Více méně bych mohl zopáknout, co jsem napsal v recenzi, ale s menším odstupem přidávám novince finských démonů Baptism o kus víc na hodnocení. Jak čas plyne, vše dostává větší smysl, nápady získávají na poutavosti a je víc než jasné, že je zde horký kandidát do mého žebříčku v roční bilanci.

Zkoušel jsem poslouchat nové Harakiri for the Sky, ale nedá se to. Ne že by bylo na co plivat, ale je to nuda. Naopak pořád sílí moje zaujetí obskurností Prosternatur - Abyssus Abyssum Invocat. Druzí Witherscape nepřestali okupovat moje přehrávače muziky. Zajímavým tipem na dobrou hudbu se ukázal na příklad dark wave post punkový Ritual Howls a jejich Into the Water. Zkusil jsem koštnout hvězdný projekt Destroying the Devoid - Paramnesia. Technický základ je fenomenální, ale jinak nuda, nuda, nuda. A jejich pokus naroubovat na technický death klasické aranže skončil hodně marně. Nová deska Soilwork sestavená ze samých béček a bonusů rovněž není nic, co by jeden musel slyšet. Dvojka Solution.45 je pokračováním této desky a opět se jedná o průměr. Což je škoda, protože Christian a jeho parta umí dělat vynikající hudbu.

// Ruadek

Doom 4 soundtrack (2016)  ochutnávka

Mick Gordon, tvůrce hudebního doprovodu i pro sérii Need For Speed a dalších akčních her stvořil dokonalý doprovod pro Marsovskou rubačku. Každý Doom měl něco do sebe, v počátcích ještě na pc-speakru. ID Software ale chtějí jít s dobou a tak nelze zapomenout, že pro svůj druhý rubací styl Quake ve své době oslovili Reznora, který spolu s Ramirezem stvořil obstojnou atmosféru pekelných děsů. Gordon se drží současnosti. Stvořil vlastně hodně rozmáchlou verzi klasické agresivní djentové šablony. Je tu dub-step, jsou tu lekačky, do hry zapojuje živou 9-ti strunnou kytaru. Samotný Doom 4 se aktuálně proměnil v čistý adrenalin, kde hráč musí doslova trhat páteře z těla aby se dostal dál (protože ho do toho hra nutí, v tělech nacházíte lékárničky). V době, kdy se hudba přizpůsobuje akci a zesiluje účinek v návaznosti na akci (to uměl už legendární Unreal), je tohle ideální doprovod. A za sebe říkám, že se to dá pozřít i jako single album.

The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble - Here be Dragons (2009)  ochutnávka

Obstojně střelená parta jazzmanů, co halí svou muziku do temných krajek. Zní jako by ji dělal trochu víc kytarista z Portishead, občas prostorem proletí rozkmytaná blána a rozezní se hlas vzdáleně podobný Beth Gibbons. I tady se asi dost hulila tráva. Ale baví to neskutečně, je to výpravné, nervní a rozmáchlé. Takoví méně přístupní Portishead ve více lidech. O poznání přístupnější než parta magorů z The Mount Fuji Doomjazz Corporation. Ty si dávám hned vedle této party.

Angelo Badalamenti - soundtrack from Twin Peaks (1990)  ochutnávka

Viděli jsme to všichni. Laura Palmerová, agent Cooper a velká řada opravdu Lynchovských postaviček. A podělanej trpajzlík, kterej vždycky smrdí průserem. Takovej je to vlastně Lynchovskej rukopis. Ta hudba k jeho filmům dokonale sedí, však Badalamenti jako dvorní skladatel nikdy nezklamal. A tento doprovod je jízda, která funguje i bez seriálu na výbornou. Jsem seriálový divák a když tohle slyším a vidím, tak si opětovně říkám, jaký měl tento seriál obrovský vliv. Dnešní seriály z něj čerpají, to tajemno je svůdné a inspirativní. Podobné tajemno rozjela i Akta X, která měla podobně nadčasovou hudbu, co si dodnes pouštím a žasnu nad tím, jak se do té doby průměrný Mark Snow vyšvihl.

Max Richter - Memoryhouse (2002)  ochutnávka

Na Maxe jsem narazil samozřejmě díky Leftovers. Jeho doprovod je jedním z nejsugestivnějších doporovodů, jaký kdy filmové / seriálové dílo doprovodil. Řadím jej vedle soundtracku k The Fountain od Aronofskyho, který stvořil božský Clint Mansell spolu s Kronos Quartetem (z čeho ty druhé jsme měl tu čest vidět naživo s poutavou severskou symfonií). Memoryhouse je o smyčci, který se pouští do intimních procházek ztichlou krajinou, ale když chce, jde hodně hluboko. Seriál Leftovers, co patří ke špičce dramatické tvorby (kdo by to byl do Lindelofa řekl), ten tuhle hudbu potřebuje jako sůl. Když z planety zmizí početný zástup lidí a nikdo se nedozví kam, začne být celosvětová situace “lehce vypjatá”. A k tomu musí být stejně vypjatý i hudební doprovod.

Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail (2016)  ochutnávka

Sedmičlenná emerická úderka zahájila tento měsíc frontální úder na solar. To, co podle mě nefungovalo u posledních Dark Suns, to tady funguje dokonale. Dechy, rokec, složité postupy a rozsáhlé album. Tady to ovšem není o lehkém jazzu, tohle je složitá struktura nabušená formou sopečných erupcí. A přitom to působí lehce retro, zpěv se pouští do svých násobků, zvuk není agresivní, celé to působí hodně zajímavým dojmem. Řekl bych, pro Vědce první opravdu velká deska.

Abych nedoporučil pouze základní pětici, přidám ještě nějaké tipy. Zaujali noví Nemrud z Turecka, jejichž předchozí desku jsem recenzoval. V Turecku teď není zrovna ráj, takže jim přeji hodně trpělivosti. Franto, i nadále poslouchám poslední desku Oceán a nadále si myslím, že je to pecka. Zlodějíček Ananasů je umírněnější než minule, a Lacrimas Profundere s novou deskou zatím zaujali pouze povedeným videem k novému singlu dávajícím naději. Pobavili mě Babymetal, jejichž zpěvy mi i nadále připadají úchylné. S hudbou je to naopak docela sranda, berou odkud to jde a technicky to není úplně blbý. Takoví Amaranthe škvařící se na woku. Zato Kristoffer Gildenlöw se na sólové dráze pustil do konceptu boje se zákeřnou chorobou, jakou Alzheimer bezpochyby je. Líbí se mi to víc než poslední Pain Of Salvation. A nové směřování Lost In Kiev se mi pozdává. Jejich minulou desku řadím mezi nejlepší post-rockové desky všech dob a srovnávat tady moc nelze, je to jinde a já ten posun oceňuji.

// Sorgh

U2 - Achtung Baby (1991)  ochutnávka

Jedna z parádních desek kapely, určitě na medaili. Na téhle desce jsou pořád cítit kořeny kapely, ale už se blýská na experimentálnější časy. Jsou tady jak krásné, pomalé skladby tak pecky, které nejsou zrovna hity, ale po naposlouchání mají neskutečnou sílu.

Inter Arma - Paradise Gallows (2016)  ochutnávka

Hodně těžká deska, do které chvíli trvá proniknout. Pak to ovšem stojí za to. Valivá a těžkotonážní hmota koná dílo zkázy, tlampače vše komentují.

Blood Red Throne - Union Of Flesh And Machine (2016)  ochutnávka

Nečekal sem to, ale pakt masa a strojů funguje. Po dlouhé době od kapely slyším smysluplnou a nápaditou desku. Dřív mi to přišlo na jedno brdo, ovšem letošní album je death jak má být. Strukturálně rozličný, nápaditý a zábavný.

// Sarapis: Mám to podobně. Nečekal jsem zázrak, ale od první chvíle mě nahrávka zaujala, jakoby mě chytla do kleští. Ne že bych to poslouchal denně, ale pokaždé je to fajn zážitek. Hutné překvapení!

Wolves In The Throne Room - Diadem Of 12 Stars (2006/2016)  ochutnávka  naše recenze

Dnes už jde spíš o milou vzpomínku než o nadšené sjíždění lesní moudrosti. Deska je to vcelku jednoduchá, má ale náladu, která je někdy fajn.