Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Prolog

Dříve než přistoupíme k problematice remasteringu, jeho možných přínosů i negativ, je třeba si objasnit samotný mastering. Jako samostatně vyčleněná disciplína s příslušnou douškou v bookletech nahrávek a jmenovitě uváděnými inženýry vstoupil mastering do povědomí v první polovině 90. let. Ve své podstatě se jedná o finální úpravu smíchané nahrávky, která by měla podtrhnout její kvality, zvýraznit silná místa, ta slabší usměrnit a symbolicky řečeno jde o ten poslední krůček k perfektnímu výsledku. Zapotřebí je mít k dispozici slušné vybavení (masteringová studia mnohdy disponují skutečně velmi drahými aparaturami, mnohdy v silném nepoměru ke studiím nahrávacím), cvičené ucho, samozřejmě schopný software a především zvukařský a hudební cit. V současné době zahrnuje mastering především úpravy stereoobrazu, frekvenční úpravy, správné seřazení skladeb se všemi fade-outy a fade-iny, a bohužel ve velkém procentu případů značně necitlivé dynamické změny masteru coby následek zvyšování hlasitosti nahrávek.

Remastering pak není ničím jiným než předěláním původního masteru pro účely nového vydání nahrávky. Zde se nabízí první a poměrně zásadní otázka – je vůbec správné a žádoucí upravovat starší nahrávky? Jinak řečeno lze totiž na remastering nahlížet jako na přepisování historie, většinou s odvolávkou na „tehdy jsme neměli ty možnosti“ a „ta naše první deska by zněla úplně jinak, kdybychom měli techniku jako dnes“. Nikoho nejspíš nenapadne přemalovat gotické obrazy, protože perspektiva se začala používat až v renesanci, stejně jako nikdo nezačne přepisovat Vančurovy knihy jen proto, že dnešní generace čtenářů má problém s Markétou Lazarovou. U hudby je trend pohlížet nově masterované desky jako na cosi lepšího a podobnými otázkami se téměř nikdo nezabývá, ačkoliv mnohé remastery jsou zásadně odlišné od původního záznamu.

// Digitální minulost

První velká vlna remasteringu přišla samozřejmě ruku v ruce s digitalizací záznamů a jako výdobytek doby bylo všeobecně přijato prohlášení „digitally remastered“. Ještě v druhé polovině 80. let vycházely na CD reedice starších desek bez jakýchkoliv zásadních úprav, páskové záznamy byly pouze uzpůsobeny pro CDDA vrstvu a se vším šumem a bordelem vylisovány. Jeden příklad za všechny – americké vydání debutního alba "Black Sabbath" u Warner Bros. (# 1871-2), které bylo mimochodem nahráno za jeden den za pár dolarů, je na tomto disku ponecháno beze změn a šumí stejně, jako byste přehrávali kazetu. A i přes všechen nahrávací amatérismus a množství chyb se zapsalo do dějin rockové hudby.

Z výše napsaného je asi zřejmé, že jeden z hlavních úkolů digitálního remasteringu bylo odstranění šumu, což lze provést velmi pečlivě bez vážnějších důsledků pro užitečný signál (přirozeně jde o metodu značně pracnou), anebo lze postupovat ekonomicky a šum uříznout tvrdě, bohužel i s kusem samotné hudby. Další z priorit bylo zatraktivnění zvuku například úpravou frekvenčního spektra, zvýraznění basů, které na starších deskách mohly chybět atd. V letech 1994 a 1995 byly například provedeny a vydány digitální remastery katalogu Pink Floyd a oproti původním deskám z konce 60. a ze 70. let je zvuk plnější, šťavnatější a to i přes zcela minimální dynamické úpravy (o těch bude ještě řeč). Záměrně ovšem nepoužívám slovo „lepší“, zvuk je prostě jiný, přizpůsobený době a technickým možnostem a osobně mám i přes objektivní kvality raději původní mastery na gramodeskách. Podobných remasterů celých katalogů proběhla celá řada a přes jisté zjednodušení lze tvrdit, že čím větší a významnější kapela, tím bylo při remasteringu postupováno citlivěji. Výjimky se samozřejmě najdou a není jich málo.

// Mezi nebem a peklem

Sleťme ale z pinkfloydovských obláčků zpátky na zem denní reality a podívejme se na remastering, se kterým se můžeme setkat běžně v rockových a především metalových žánrech. Klíčový problém remasteringu je snaha přizpůsobit nový záznam standardům dneška a srovnat novou nahrávku s těmi, které v ohromném množství opouští lisovací linky. Cílem je samozřejmě zvýšit hlasitost a důsledkem jsou dynamické úpravy masteru, které jsou relativně citlivé u kapel významných jmen (tyto desky bývají běžně hlasitější oproti původním vydáním o nějaké 2 až 3 dB) a často naprosto destruktivní u kapel běžného významu. V roce 2009 vyšla remasterovaná verze alba „Forsaken symphony“ maďarské formace Sear Bliss (Vic records, # VIC016CD), o kterou se zasloužil Dan Swanö a bez debat jde o jednu z nejneposlouchatelnějších desek, jakou jsem kdy slyšel. Ve snaze o hlasitý zvuk byl původní master komprimován a limitován natolik necitelně, že soustředěný poslech je v podstatě nemožný, případně s trvalým poškozením zdraví. Podobná zvěrstva jsou prováděna i při opětovném vydávání nahrávek Septicflesh v katalogu Season of Mist a není proto divu, že na zahraničních webech lze dohledat ryzí angličtinou psané upřímné reakce typu: „This remastered reissue not only is brickwalled, it also has typically shitty new artwork by Seth. Avoid.“ Podobně dynamicky zničených remasterů je bohužel velká většina, alespoň v metalovém undergroundu určitě.

Protipólem k výše uvedeným přístupům jsou naopak audiofilské edice, které se snaží vyždímat z původních záznamů co možná nejlepší výsledek, který – ať už jakýchkoliv důvodů – nevyšel na první vydání. Jedním z takových vydavatelství je například Mobile Fidelity Sound Lab Inc., které má ve svém portfoliu ve velké většině akustické nahrávky (jazz, blues, country, classical, soul,...), ale sem tam zařadí do svého katalogu i desky rockové - některá alba od Pixies, nebo „Angel Dust“ od Faith no More (24 karátové zlaté CD), které lze považovat za příklad toho, jak má vypadat smysluplný remastering. I zde se ale nabízí jedna filozofická otázka a to, zda tyto edice, vydávané za exkluzivní a náležitě oceněné, nejsou tím, jak by nahrávky měly vypadat a hrát zcela standardně? Pokud bychom se přidrželi vnitřní dynamiky nahrávek a faktu, že dnes jsou dynamické desky pokládány za audiofilské a za něco extra, tak - měřeno touto logikou - ještě v 80. a na začátku 90. let byli audiofilové všichni. „Blood sugar sex magik“ (1991) od Red Hot Chili Peppers má dnes naprosto neuvěřitelný 14dB dynamický rozsah a nikoho asi nenapadne uvažovat o této desce, kterou si koupilo přes 13 miliónu fanoušků, jako o nějaké fajnšmekr edici.

Když už jsme u té dynamiky, nedá mi to a zmíním se ještě o jedné, pro mě vlastně velmi pozitivní a nadějné skutečnosti. V metalovém undergroundu se zcela ojedinělým přístupem přišlo britské vydavatelství Earache records, které v rámci své „full dynamic range“ kampaně začalo vydávat dnes již klasické nahrávky (zatím Napalm Death a Carcass) s plnou dynamikou, což je po zásluze aplaudováno z kruhů náročnějších posluchačů, v našich krajích zatím bez větší odezvy.

// Digitální budoucnost

Opustíme-li svět fyzických vydání, o kterých mnozí tvrdí, že jsou mrtvá a jiní se hřejí falešným pocitem analogově znějící kazety, jejíž obsah byl nahrán digitálně do počítače a až následně převeden na pásek, dostaneme se do světa čistého digitálu, stále více se rozšiřujících streamerů, bezztrátových datových formátů a pokud máme zůstat věrni tématu dnešního článku, naše další kroky povedou samozřejmě k edicím HD tracks. Tuto společnost založili bratři David a Norman Chesky, a pokud vám jejich jméno a vydavatelství Chesky records nic neříká, vypněte počítač a běžte si zaběhat. Jejich aktuální projekt HD tracks se specializuje na tzv. hi-resolution datové formáty hudby, tedy - jednoduše řečeno - něco lepšího než běžné mp3 nebo CDčka. Nahrávka pro klasické CDčko podléhá jistým pravidlům a možnostem tohoto nosiče, které se souhrnně nazývají red book standard. Ten mimo jiné udává, že vzorkovací frekvence je 44,1 kHz a bitová hloubka 16 bitů. Hi-resolution datové formáty jsou vzorkovány nejčastěji na 96 nebo 192 kHz (méně potom na 48 kHz) při hloubce 24 bitů a celý fígl je v tom, že hudební obsah je komplexnější a hraje lépe. Nebo ne? Matematicky je věc samozřejmě jasná, poslechově už to tak jednoduché není. Kromě toho, že je asi blbost hrát tyto soubory na počítači s běžnou zvukovou kartou na bedýnky za dvě tisícovky, do hry vstupuje jednak vaše vyposlouchanost a pak další, neméně důležitý faktor – psychoakustika. Neboli lépe hraje to, o čem si myslíte, že to má hrát lépe, protože papírově to tak má být. Rada je jednoduchá a je to samozřejmě blind test. Papírově to s datovým tokem vypadá asi následovně:

•  mp3 ... 128 až 320 kbps

•  CD ... 1411 kbps

•  hi-resolution soubory ... až 9612 kbps

Remastering v kontextu hi-resolution souborů je tedy jasný a jde o zpracování původního záznamu ve vysokém rozlišení, které je opět vydáváno za audiofilské, exkluzivní, náročné a dle toho oceňováno financemi (například Nirvanovské „In Utero“ v edici „20th anniversary super deluxe“ v rozlišení 96 Khz / 24 bit stojí $60.98) a nejde o "nic jiného" než o balík souborů bezztrátové kvality (FLAC, AIFF, WAV atd.). V katalogu HD tracks najdete snad vše zásadní, co kdy v dějinách hudby vyšlo a co tam ještě není, brzy přibude, protože tempo nových releasů je úctyhodné. Na závěr k těmto datovým formátům dodávám ještě poznámku k již diskutované dynamice záznamu – vysoký datový tok není zárukou vůbec ničeho a i tyto nahrávky mohou být (a dost často i bývají) dynamicky upraveny nebo dokonce zničeny. V hi-res můžete nahrát i parní mlátičku a pořád to bude jen kravál, jen ve vysoké kvalitě.

Na úplný závěr bych neměl opomenout remastering rockových a metalových nahrávek v našich krajích, ale bude to odstavec krátký a stručný. Jednak z důvodu toho, že remasterovaným nahrávkám se už z principu snažím vyhýbat, což pro tuzemské platí dvojnásob, a potom proto, že těch remasterovaných alb u nás - a důvody si dosaďte každý sám - není mnoho. Jako první se mi vybavuje remastering skladeb Lvmen pro kompilační (dvoj)gramodeskudesku „An anthology of previously released songs“ (# day 50), který má na svědomí Ondřej Ježek a který byl podle všeho prováděn z dostupných CD masterů. Přirovnání k pokusům oživit mrtvolu je kruté, ale pravdivé, jakkoliv deska hratelná je a mnoho víc z toho asi vyždímat nešlo. Ironickým obloukem jsem se vyhnul CD „Straka v hrsti“ od Pražského výběru, o které vydavatel tvrdí: „Straka v hrsti 2012: všichni ji dobře známe, ale i letos je to nářez. Zvukově remasterovaná reedice kultovního českého rockového alba!“ a je tedy jasné, že původní gramodeska bude hrát o světelný rok lépe. Vzhledem k tomu, že čeští zvukaři bez námitek přijali lisovací praktiky Loudness war za své, nelze očekávat, že při tvorbě remasteru najednou změní filozofii a vytvoří něco poslouchatelného. A pokud se tak snad děje, nevím o tom.

// Epilog

Souhrnně řečeno, remastering je tedy vždy změna, ale jen málokdy změna k lepšímu, jak by se mohlo zdát z nadšených prohlášení především distributorů, labelů a prodejců. Ve velkém procentu případů jde pouze o marketingový tah, kterým se ospravedlňují zvýšené náklady na novou edici a jehož obsahem je většinou zničená nahrávka v souladu s dnešními principy masteringu. Vyplatí se proto vždycky prověřit dopředu, jakým způsobem byl původní záznam „vylepšen“ a jestli jde právě o to, co od alba očekáváte. Digitálně vyčištěné nahrávky mohou znít objektivně skvěle, ale přichází o autenticitu původního záznamu, který je otiskem doby a okolností, kdy nahrávka vznikla. Soubory s vysokým rozlišením jsou papírově vzrušující, ale bez kvalitního aparátu ztrácí význam a navíc jde stále jen o digitální data bez hmotné podstaty. Velmi rád si poslechnu zmíněné album „Angel Dust“ v MFSL edici, ale kouzlo starých desek v tom není. Digitální remastery katalogu Pink Floyd hrají bezvadně, ale podmořské skřípění „Echoes“ ze staré šumící desky je prostě zážitek. Ve výsledku jsem svou sbírku téměř vyčistil od alb s poznámkou „remastered“, sehnal si původní edice a snad i vysvětlil mé drahé polovičce, že i když ta dvě alba vypadají úplně stejně a mají vpředu stejný obrázek, jde o dva úplně jiné světy.