Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Soutěž o vstupenku na Opeth

Soutěž o vstupenku na Opeth

redakce16.10.2014
Na konci října čekáme koncertní událost podzimní sezóny, ale víme, jsme snílci. Opeth přivezou svou aktuální a výbornou desku „Pale Communion“, která stále rezonuje napříč naší redakcí (až na jednu výjimku), a pevně věříme, že nejen v ní.

Na stránkách Encyclopedia Metallum mají Opeth stále svůj profil a minimálně do alba Watershed naplňovali skutkovou podstatu této internetové databáze celkem bez problému. Jejich přínos metalové hudbě lze jen stěží vměstnat do několika vět a prosté označení progresivní death metal naprosto nemůže obsáhnout to, co družina kolem Mikaela Åkerfeldta dokázala. Přeháníme? Možná někdy zkusíme spočítat, kolik fanoušků metalové muziky by přísahalo na některou z trojice desek Still Life – Blackwater Park – Deliverance, ale třeba i na hutnou zatěžkanost My Arms, Your Hearse, novější tvář Ghost Reveries nebo na úplné počátky v podobě Orchid, protože už tam bylo znát, že se rodí něco velkého.

 

Při zpětném pohledu bylo setkání Åkerfeldta se Stevnem Wilsonem zcela osudové a pro následné kroky Opeth zásadní. Wilson naprosto přesně vytušil, že hranice death metalu jsou téhle kapele úzké a že v Åkerfeldtovi dříme velký hudební potenciál, který ostatně už v počátcích Opeth dokazoval na každém novém albu a který vrcholil v roce 1999 na Still Life. Počínaje deskou Blackwater Park usedl Wilson na židli producenta, současně se podílel na zvuku desek a podstata Opeth doznala opět nového rozměru. Tahle spolupráce vydržela ještě následná dvě alba – sourozenecká dvojice Deliverance a Damnation – aby posléze Åkerfeldt vyzkoušel služby věhlasného Jense Borgena.

 

Åkerfeldt & Wilson

 

Albem Watershed z roku 2008 končí metalová historie Opeth a s následnou deskou Heritage se nejen objevuje opět Steven Wilson, ale především se zásadně proměňuje výraz Opeth, který se ohlíží nazpět k prog rockovým kapelám 70. let. Hudební spolupráce Åkerfeldta s Wilsonem se tvorbou Opeth line jako zlatá nit a není proto divu, že oba hudebníci vytvořili i svůj vlastní hudební projekt Storm Corrosion, jehož naturel leží někde mezi prog rockem, psychedelií a experimentem, a pod jehož jménem zatím vyšly dvě desky vyšla jedna deska.

 

Letošní album Pale Communion ztvrzuje cestu nastolenou na Heritage, jen působí o něco přímočařeji, energičtěji a na první poslech přístupněji. Na nahrávce víc než kdy jindy exceluje Martin Méndez společně se služebně nejmladším členem souboru Joakimem Svalbergem, jehož klávesové rejstříky posouvají výraz kapely zase o kus dál. Dlouho bychom mohli psát i o tom, jakým způsobem se změnil přístup ke zvuku a jak budete v dnešní hudební produkci těžce hledat obdobu, ale tím bychom se nedostali k soutěžní otázce ani příští týden. Od koncertu Opeth lze čekat hodně, protože právě tuhle kapelu lze v současnosti považovat za jeden z nejživotnějších souborů vzešlý z metalové scény. Přídomek progresivní je tentokrát zcela namístě.

 

A teď už konečně soutěžní otázka, jejíž správné zodpovězení jednomu z vás přinese vstupenku na koncert Opeth, který se uskuteční 29. října v pražském klubu Roxy:

 

V článku jsme záměrně uvedli jednu nepřesnost, která je pro znalce kapely do očí bijící. Jaká to je?

 

Nehledejte žádné záludnosti nebo překlepy, jde skutečně o jednoznačnou dezinformaci. Správné odpovědi společně s celým vaším jménem nám pište na redakční mail ahoj@echoes-zine.cz do středy 22. října včetně.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky