Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Snad vás moje nákupy srpna a září inspirují k témuž kroku. Minimálně třeba k poslechu něčeho nového a samozřejmě i něčeho staršího a osvědčeného. O tom, jak si která deska stojí a vypadá, si zase povíme v následujících dílech deset a jedenáct.

// Pačess – Absolutno

Limitované edice jsou fajn fetiš pro všechny milovníky sběratelství. Pravda je, že kdyby člověk peníze rozložil pouze příkladně do CD edic, mohl by si do kompletu pořídit víc kýžených položek než vlastně jedno album. Ale to už je na ekonomickém smýšlení každého zvlášť a věřím, že i když máte průpravu v tomto oboru slušně zmáklou, stejně tu a tam utrhnete svou vášeň ze řetězu. Třeba moje manželka je daňovou poradkyní a vnímá finanční svět velmi podrobně, a právě proto před ní musím celou řadu nákupů tajit, takže pšt. Ovšem pořízení okázalé limitky alba Absolutno jsem nemohl odolat. Ačkoliv bych si býval vystačil s CD a LP, díky limitce mám ve sbírce i MC. Tento konvolut tří formátů ale nebyl jedinou náplní oné limitky. Vlastník dále obdržel tričko s motivem titulního obrázku alba a podepsanou a věnovanou kartu/pohlednici/fotografii mistra Pačessa a Báry Basikové. Těchto pět položek bylo vsunuto a zašito do sladovnického pytle, čímž byl projekt provázán s obecným zaměřením kapely – pivovarnictvím. Celek čítal přísných 33 ks, což je zase odkaz na úvodní skladbu zmiňované nahrávky. Určitě dalo práci pytel sestříhat a sešít na požadovaný rozměr, je pak velká škoda, že vlastně nemá vlastní otvírací otvor, takže jej musíte drze rozříznout, čímž se vám začne třepit. Nevadí, já jsem jej pečlivě složil a uschoval mezi podobné upomínkové předměty v archivní krabici. Určitě je však potěšitelné, že na každém pytli je zlatě napsáno číslo vaší edice a jméno vlastníka, což působí pro vlastní ego velmi důležitě a významně. Za zmínku však stojí ještě jedna důležitá věc, která mi trochu neladí, ale je to takový detail. Jde o to, že každá edice MC, CD a LP obsahuje jiný tracklist. CD formát ukrývá celých sedm skladeb. LP verze nabídne šest a MC disponuje 5 skladbami. Avšak MC formát má hlavní stať na straně A. Strana B se nazývá stranou koncertní, takže je tu takový live bonus. Je to trochu začarované řešení (myšleno rozdílnost všech nosičů), ale na každém z vás je, kterému dáte přednost, samozřejmě s příklonem k možnostem přehrávání. Ve skrze se dá s jistotou říct, že to nejzásadnější, co dílo Absolutno má, se dá poslechnout na každém formátu.

// recenze
// detaily edice
// ukázka

// Risposta – Náruč plná nářků

Hardcore/punk je velmi agilní žánr, který neustále poukazuje na nešvary a zločiny lidské existence. Ono je to téma vlastní sice pro širší škálu hudebníků, ale u některých můžeme konstatovat, že je to jen ždímání emocí posluchačů a nebetyčné fňukání, které končí a začíná právě textem písničky, což ji staví do plánogramu zalíbení se. Jistě si vzpomenete na kapely, které sice zpívají o nějakých problémech doby nebo společnosti, ale z jejich úst to nezní přesvědčivě, byť se dá s nějakým pohledem i souhlasit. Pravý opak pak člověk cítí u kapel formátu Risposta, kde to zanícení a touha řvát je chápána důsledně a zcela uvěřitelně. Mně třeba stačí už ten obal, kde samozřejmě největší pozornost strhne Panna Vladimíra/Matka Rus chovající batolátko jezulátko koviďátko. Ale širší kontext koláže dokáže hrát v mnoha detailech a startuje řetězec témat hodných minimálně k diskuzi. A všechna ta špína a vztek se důsledně odráží i v hudbě samotné. Takové výplachy mě baví. A teď bych si dovolil otázku, zda posluchač a fanoušek holdující takovéto muzice objevuje v sobě samém uspokojení čistě po emoční prožitkové hudební stránce nebo zda mu stojí za to i přemýšlet a konat v souladu s texty? Jak to máte vy?

// detaily edice
// ukázka

// Rest In Haste – Spontaneously Drown By Fire

Kdysi dávno jsem někde kapelu viděl živě a zapsal jsem si ji do paměti jako tu, která se úplně neprotíná s mým hudebním pochopením, cítěním a snad i tolerancí. Jenže pak se v pořadu Sklizeň #32 ukázala fyzická podoba tohoto malého sedmipalce a já tak nějak začínal živit myšlenku, že by se mi to i líbilo mít doma. Myšleno ten fyzický formát a zpracování samotné edice. Je to totiž takový pěkný komix, takže booklet singlu je poměrně nabobtnalý. Grafika je rovněž líbivá, takže se mi to celé tak zahryzlo do chuti, že jsem si to prostě jednoho dne koupil. Mno, hudebně se skutečně nepotkáváme, byť si nemyslím, že je to blbá hudba, jen není zkrátka pro mě. Ale ten fyzický formát a podoba je mi velmi sympatická.

// detaily edice
// ukázka

// Poppy Seed Grinder – Faceless Atrocities

Tuhle kapelu mám fakt rád. A protože mám doma předchozí tři CD, musel jsem jednoduše pokračovat i s tímto albem. A nejen kvůli kompletnosti sbírky samozřejmě. V tomto případě mi lahodí i náplň, a to ať už grafická, či pochopitelně ta hudební. Nesmlouvavá přímočará smršť, která mě vždycky nadchne a pak je mi líto, že kapela zase na čas zmizí. Oni sice čile koncertují a tak, ale já prostě s kapelou žiju hlavně v období aktuálnosti jejich nahrávek, jelikož pak se pozornost vytlačí zase jinými materiály. Podobně to mám třeba u Jig-Ai, což je žánrově spřízněná forma. To je taky kapela, o které jsem pořádně neslyšel poslední čtyři roky (poslední nahrávka vyšla 2019). V případě Poppy Seed Grinder bych rád vypíchl fakt, že mají vlastní web, a to nejen na to, aby na úvodní stránce visel odkaz na facebook nebo jinam. Maj tam třeba i přehrávač, tak si klikněte na ukázku.

// detaily edice
// ukázka

// Milligan – Play Me

První kontakt s kapelou proběhl na jejich live session na Metal Madness. V tu chvíli mě to moc bavilo a fakt se mi to líbilo. Neváhal jsem a po koncertě zašel k jejich merchi a podpořil koupí CD. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem kdysi dávno takto činil takřka po každé při různých klubovkách, že jsem prostě šel ke kapelám a když měli CD, koupil jsem ho. Přišlo mi to vždycky jako hezké gesto. U některých je pravda, že jsem jej dost dlouho ani neprotočil přehrávačem a u některých začíná docházet i k mizení datové stopy. To zejména v případech CD-R formátů a vzpomenout mohu třeba kapelu Strangemind, jejichž demo Blind Vision zvolna mizí a jeho přehrání je zrnité, šumící a prostě pitomé. To však není případ Milligan, jejichž CD mě baví i doma. Respektive jeho poslech. To fyzické zpracování je sice vlastně v pořádku, ale přijde mi takové obyčejné. Jednoduchý font a infantilní grafika. Sorry, ale pokud by měl obal prodávat – tak tenhle mojí peněženku rozhodně nerozhicuje. Ale hudebně je to fajn deathmetalová šleha a pokud do toho bude banda solidně šlapat, má fakt velký potenciál se někam posunout. Fandím jim. Dopad moderní doby se objevuje v obrovském QR kódu, který po rozklíčování černobílých čtverečků chytrým telefonem odkáže na FB web kapely. Zároveň nechybí ikonky sociálních platforem, kde lze skupinu sledovat: Facebook, Bandzone a Instagram. Téma tohoto kroku nechám na každém, mě to nijak nepřekáží, ale spíš bych se pozastavil nad tím bandzonem. Používá to ještě někdo? Ta stránka byla ve své době jedinečná a byla to skvělá studnice pro náběr nových tuzemských kapel, ale když se na ten web kouknu dneska – řada neaktualizovaných profilů, nebo zcela prázdných na informace. Vůbec nemluvím o vzhledu toho webu, kde ze všech možných i nemožných koutů skáčou bannery a reklamy = hnus. Za mě je to fakt mrtvá věc, byť můj postoj může být odsouzení hodný, chápu to. Tím však nemyslím nic proti kapele, nebo jiným – chápu, že je to prostě další možnost, jak být někde vidět, jen mi ten web uživatelsky přijde dost nekomfortní.

// detaily edice
// ukázka